vlastík šmída pravidelně a snad i rád zpříjemňuje všem (staro)milcům jejich
podvečery v danielovi. preluduje, jemně jazzuje, projíždí své noty sem a tam a cvičí.
ač se to nezdá, vedle toho, co opravdu dokáže, je to jen hračičkování. poté, co
jsem jej slyšela ve studiu 1, v budově českého rozhlasu, se mi chce říct, že je
ve vrcholné formě. a kind of mind jsou úžasní. (polo)klasický jazz posledních
dekád, žádné free pointy, spíše tradiční či mainstreamové pojetí. a tím nemyslím
žádné introvertní melodie nebo strojené standarty. skladby joe hendersona, raye
browna nebo herbieho hancocka jsou spíše otevřené a znělé.
příjemné bylo slyšet šmídovy nové, vlastní skladby. jsou dopsané teprve chvíli,
takže ještě nemají název, za to mají hloubku. nebyly přecitlivělé, spíše vyrovnané,
chytlavé. naučila jsem se krásné latinské slovo – ingenium. je to dar, vklad, talent,
nadaní, kouzlo... to přesně vycházelo z křídla petrof f1, když na něj šmída velice
soustředěne a přesně vyhrával.
v čem vidím výjimečnost kind of mind? mohli jste je vnímat jako celek nebo se
oddat jen jednotlivým hráčům a přesto vás to dostatečně bavilo. všechny party
zněly plně a vyváženě, přesto se dohromady nepřekrývaly ale skromně splývaly.
patrně nejvýraznějším hráčem večera byl bubeník kamil slezák, který nemusel čekat
na sóla, aby strhnul pozornost. dokonale jeli ve dvouřad s kontrabasistou petrem
dvorským a mě samotné by to stačilo. že byl quartet doplněn o dominantní sopran/tenor
saxofon rostislava fraše, který se představil taktéž co by autor, bylo těžké sledovat
dění tak, aby vám nic neuniklo. o to víc se těším na album. je brzy možné.
vesna foto: jiří volejník
|