nedokázala jsem se rozhodnout, jestli mám zaujmout roli pozéra nebo ignoranta. mezi
těmito póly byla nuda. už po prvních minutách zvukotvorby ryu hankila
na mě dorážely ty nekonečné otázky typu "co je umění, co je hudba?". a v tomto
případě legitimuje hankilův sólo projekt zřejmě jen jeho vlastní víra v to, co dělá,
a fakt, že s tím začal o něco dříve a o něco výrazněji, než ti, kteří jsou dnes mnohem
lepší než on. není to revoluční. na vícenásobně nasnímanou blánu virblu pokládal různé
předměty (misku, kuličku, kovové tyčinky apod.) a do toho ťukal na psacím stroji a sem
tam pustil budík. příliš dlouhý rozjezd zapříčinil, že jsem si připadala jako na prezentaci,
více než na čemkoli jiném. performance by měla být představení ve smyslu hry. hankil nám
ovšem pouze představil, jak se co může dít. jak lze zde a zde vyloudit tento a tento zvuk
či tón. kdybych to viděla prve, považovala bych to za skvělou artistní manifestaci.
za ukázku revolty, za etablování alternativy, za zhudebnění extravagantních postojů.
po tolika experimentálních večerech v gvuo a jinde se ale mé vznešené představy o podobných
produkcích vyprázdnily. pokud se tím chcete nechat unést, zřejmě to není problém. když
ale já přišla jako obyčejná nenatěšená holka z ulice, nezafungovalo to. pointou by snad
ještě mohl být text, který by hankil v průběhu koncertu sepsal a poté přečetl. ale po
krátkém koncertě a krátkém potlesku se nervózně odpoklonkoval a podle některých i proto,
že se mu to tentokrát nepovedlo. vypadal nesoustředěně, dvakrát mu spadl snímač z bubnu...
atmosféra v sále ale taky nebyla nikterak přehnaně přívětivá a málokdo vypadal opravdu
pohnutě. videa, která běhají po internetu, o něm dávají mnohem lepší obrázek, než ten,
který jsem si udělala já. a jeho živý odkaz, přínos pro elektronickou scénu a invence,
kterou podporuje, je, myslím, mnohem větší, než dojem, který vyvolal.
vesna
|