|
hudba je k tomu určená, aby vyvolávala nálady a stavy,
aby v člověku cosi probouzela. jedna pobaví, druhá "jen" uklidní při práci,
další ve vás probudí dosud netušené energetické zdroje (čímž rozhodně nemyslím
sílu větrů) a některá ve vás otevře stavidla fantazie, takže ta se
stane bezbřehou - přesně jak o tom hovoří ono zavedené klišé.
srpen je přesně ten poslední případ. dotknou se strun a vám
se začnou v hlavě promítat obrazy. jste unášeni někam... pak už jen záleží na
momentálním stavu duše, prostorách, kde jejich hudbu posloucháte, osobách,
se kterými tu chvíli sdílíte. jednou je to louka v pravém srpnovém poledni,
podruhé letní noc s oblohou posetou miliónem hvězd a jindy...
možná za to mohla má ne zrovna růžová nálada toho dne,
určitě na to mělo vliv prostředí štoly klubu lennon, ale během chvilky jsem
byl dole v dole (na kabáty nemyslete). po stěnách tekly čůrky vody, hozený
kamínek ťukl o stěnu, dlouhé ticho, až na dně obrovské jámy se
ozvalo žbluňknutí. lampa na přilbě na chvíli zhasla a já vnímal tu absolutní
tmu (kdo nikdy nesfáral, nedokáže pochopit). v dáli ale najednou se objevilo
světlo. banyho osvětlené batikované prostěradlo na zdi působilo jako vstup
do nádherné bůhvíčím osvícené jeskyně, kde se zvuk hlazených strun odrážel od
stěn a špiček krápníků. rušily ho jen kapky, které občas z vápníkových rampouchů
ukáply, svým měkkým plácnutím o hladinu podzemního jezírka.
a tu, kde se vzal, tu se vzal - permoník! červená čepička,
fousy a špičaté škrpále: "tu máš krompáč.", povídá (copak jsem já nějaký čert?)
"pracuj!" (copak jsem já nějaký pracant?). ale poslechl jsem - už jste někdy zkusili
neposlechnout permoníka? - a rubal a rubal... ale to bych při své šikovnosti
nebyl já, abych se při třetím nápřahu nemajznul do hlavy. a jak si tam
lebedím v tom svém bezvědomí, sen mě aspoň na chvíli zase přenáší na tu létem vonící
louku, kam obvykle myšlenkami utíkám při nerušeném poslechu srpnových alb.
bezvědomí ale nebylo hluboké, jak ona jáma s kamínkem, vědomí se
vrací. ale to už mě nesou bany s johanem na hudebních nosítkách tunelem ke světlu.
"já nechci!" strach byl zbytečný - východ z šachty byl přímo na louce. čerstvý horký
vzduch působil jako elixír. ale to už mě pánové vyklopili z nosítek a já se koulel
dolů po svahu, jen jsem se tak občas čmelákovi vyhnul.
to jsme si zase užili světa! dudyn
foto: dudyn
přečteno:: 11013x související články::
komentářů: 0
* redakce ov-kluby.net si vyhrazuje právo na vymazání příspěvků porušujících
zákony č.r., sprostých slov a příspěvků hrubě urážlivých.
|
