anděl, piczo! (aneb andělové 2004 v ocelovém srdci republiky)

anděl allianz 2004
[čez aréna] :: 19.03.2005

to bylo radosti na starém bělidle... aneb jak se v ostravské čez aréně rozdávaly ceny akademie populární hudby anděl allianz 2004.

co oči (ještě) neviděly:
do čezka dorazilo takových sedm, osm tisíc lidí. aspoň podle andělových odhadů a držme se toho, že jsou přesné. tudíž ještě pořád zbývá větší hrstka těch, co seděli doma, andělnebo si to přečtou v novinách a nebo je jim to prostě šumafuk a čučeli na zlatou mříž. do přímého přenosu předavatelského maratónu se neprodral dětský, odevzdaně grunge-rockový, band nevím. nevím, ale už jsem ta děcka kdysi myslím viděla v telce, takže vy třeba taky. legrace je, že průměrný ostravák tomu jedenáctiletému chlapci v rudých, s mamčinou pomocí otrhaných, pumpkách zatleskal asi tak dvacet, třicetkrát víc než takovým tata bojs. nechci těm mladíkům (ne tb, těm menším) nijak upírat talent, ale jediné, co z nich může vyrůst, jsou další kabáti. což je hnus.

nevím, jak sterilně nakonec hrdinka působil na obrazovce, ale ještě před přímým přenosem ukázal v ostravě přinejmenším chvályhodnou snahu to stádo dole na ploše nějak rozproudit. jak říkal pan šiška, lidi v praze už jsou hudbou a věčnými cenami zmlsaní. a jak se zase jednou ukázalo, tady se pro změnu nenecháme jen tak něčím (když z toho zrovna nekape pivo, nemá to flanelku a okopané martensky nebo to neprošlo superstar) uchlácholit.

co oči (už asi) viděly:
tak dlouho se uvažovalo, kdo by mohl čtrnácté anděly uvádět (aby to zase neskončilo v...), až se vydumala strategie chaotické kolonády. jedenáct hlavních kategorií uvedlo jedenáct lidí nějakmeky se dotýkajících hudby, převzalo jedenáct lidí hodně se dotýkajících hudby a předalo jedenáct marketingových igráčků rozhodně nějak se dotýkajících penízků. každý kdo šel kolem, si něco předal. docela jako při běžecké štafetě, jenom ten kolík byl trošku těžší a víc se lesknul. asi to ale bylo nutné. vždyť jenom kolik stál andělský vlak?

po zbytečné písničce loňského kabaretiéra mira žbirky a jeho potomka davídka aka bubeníka té asi kapely vyhlásil hejtman evžen tošenovský první kategorii, objev roku. tady se mi líbí, jak jsou ty akademické hlavičky chytré a vždycky se to nějak vykoumá tak, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. trendovním nihilistům se udělila soška za dance a objevená aneta hezoučky (jak ona to umí) poděkovala s tím, že doufá, že do budoucna nezklame. o tom nepochybuju. ovšem pochybuju, že se jí v době, kdy se na nás valí jedná superstáří rvanice za druhou, nějakého budoucna dostane. sejde z rádií, sejde z mysli.

zajímavým hudebním zážitkem byl zpočátku pekelně nazvučený (jak by strictly řekl "jako v roxy" - pozn. autora) duet letos bezcenné anny k. a richarda krajča. to a to, že byl střih (neplést se střikem) postpubertálních scének on my head nominovaný na klip roku byla nakonec možná vůbec největší škoda večera. o kousek vedle tebe je totiž asi tak jediná písnička anny k, u které jsem ochotna na hifině zmáčknout repeat.

hana hegerová na historicky prvním předávání dvd roku nebylo zvláštního vlastně skoro nic. snad jenom trpké procitnutí ve chvíli, kdy při vyhlášení nominované zatleskaly sotva dvě stovky lidí. a to ještě stydlivě. no co, hlavně, že to nechňapli ti kabáti.

jak se stýkají dva světy, starý a nový, docela šikovně reflektovalo vystoupení hany hegerové (babičky i maminky měly radost), vystřídané tentokrát už mainstreamovou kategorií dance&hiphop. vida, jak české ceny drží prstík na tepně trendu. jejím grantem navíc opět byla "božská jana" (kománková), o které se toho jenom za poslední dobu namluvilo (rozuměj nablogovalo) tolik, že i ona sama do toho mainstreamu trošku patří. stejně jako u eost, zase nikdo netleskal. na to už jsem ale byla připravená.

spravedlnost, s jakou si domácí kryštof odnesli sošku za popové album docela legračně umocnilo i následující akusticko-mimoňské vystoupení chinaski. vždyť to nebylo ani smutné, to bylo normálně k pláči. obludnost obskurní televizní hitovky vypelichané dogy trumfl snad pouze (ehm řekněme velmi lokální) projev věry špinarové. jo jo, motorkáři to se mnou mají těžké.

trochu přeskočím. co se týče zpěvačky a zpěváka roku, tak první vítězství anety a osmérichard dana bárty nepřekvapilo asi nikoho. jeho snowborďácká odrhovačka on my head navíc vyloudila sošku i za písničku roku.

skupinu z hanspaulky jsem si logicky nechala na konec. tohle je můj článek a tak si to můžu dovolit. s letošními výsledky andělů jsem byla spokojena asi nejvíc za jejich historii a nebylo to jenom proto, že landa a kabáti odešli s prázdnou. ruku na srdce, takový svět, ve kterém tata bojs promění 4 z pěti nominací (a nestanou se tak z největšího favorita největším looserem, jak říkal mardoša), takový svět jsem si vždycky přála. tata bojs se po sedmnácti letech plných neuvěřitelných nápadů, božských desek opentlených hudebními experimenty a hračičkově nezměrnou fantazií, konečně dostali do postavení, kdy je (právem) ocení za všechno, co udělají. tedy za všechno báječné, co tady nemá a asi ani mít nebude, obdoby. vlastně bych se víc radovala, leda kdybych si tu sošku odnesla sama.

co oči (ještě trochu) viděly:
ale vidět neměly a nemusely. nevím, jak v minulosti, ale letos se šiškovi povedla docela slušivá promotérská kachna se speciálním hostem ze zahraničí. to, že celý podivný večer ukončila jakási (šmankote snad) recesivní kapela, bych nepovažovala za až tak zvláštní. spíš mě trochu děsí, že to nikomu nepřijde divné! vlastně mě docela děsí, že to nikoho neděsí. protože mě ta parta pošuků teda vyděsila.

co oči (už zase) neviděly:
karela ani nemohly. jenom mě tak cestou domů napadlo, že se docela divím, že letošní grantové nevykoumali i kategorii, do které by narvali sunshine. nejprodávanější ksicht roku, trend sezóny, nebo docela normálně nejúspěšnější kapela v zahraničí? každopádně, už teď je jasné, že nihilisti jsou novými sunshine tohohle roku. sakra, teď to zní jako ty novoroční prognózy (překladatelsky vyhledávaného) nme a q o tom, kdo letos bude kým.

a co oči (v prázdné hale nebo telce) viděly:
no. hnus sice je, že v ostravě žereme hlavně pivní kapely. občas se ale najdou i takové, jako divokej bill, které si tu pozornost zaslouží. pak je ale ještě větší hnus, když ani na ně nezůstane (a bylo to v ceně, takže definitivně nechápu) dost lidí. se asi ráno vstávalo na šichtu...

ludva
foto: dudyn

 

© ov-kluby.net
e-mail:: ov-kluby@ov-kluby.net
web:: www.ov-kluby.net