vermeulen
[parník] :: 22.03.2007

francouzská hudba a francouzský šanson jsou stejně krásné jako francouzské víno a ženy, a francouzský humor je stejně dobrý jako čokoláda a romance. a tango, valčík, piáno, bluesová kytara a začátek jara.

od prvního momentu, koncertu bylo jasné, že měl klasik emerson pravdu: "triumph kultury je v jejím překonání národní omezenosti". šarmantní matthieu vermeulen a virtuózní joel coquet vystavěli kultuře vítězný oblouk. neříkám, že mi nebylo líto, že neumím francouzsky, zvláště kvůli jeho údajně tak skvělým textům. časté pobavení a smích některých zúčastněných byl upřímnější než můj, ale také nakažlivý, takže závist šla stranou. a na druhou stranu měla má neznalost i výhodu – více jsem se mohla zaměřit na fonetickou znělost francouzského jazyka a opětovně žasnout. ať už jí vyprávíte uctivým šepotem nebo chcete vykřičet bolest zlomených květin, její něha se nemenší. a chci věřit, že jsem správně vytušila, o čem onen okouzlující muž s takovou velikostí zpíval. o tom, že každá žena je nádherná. že každá chvíle má svůj půvab. o dětech na břehu, starcích na náměstí, o deštivých náladách a hebkosti mraků. nebo taky jak se jeden opilý marně snaží dostat do svého patra a jak mladíci škádlí děvčata na pavlači. a jistojistě píše texty i o vážnějších věcech nebo aktuálních tématech, ale to už bohužel neposoudím.

jen nás fascinovalo, jak rychle střídal melancholické balady s dramatickým tangem – nostalgic / erotic... rozjetý rychlovlak prudce brzdil, aby svědčil nádražním srdceryvným loučením, a hned na to zase nabral tempo, aby do večera dojel na konečnou a poslouchal barové blues zatemněného večírku. a svět za okny se vždycky houpal v tříčtvrtečním valčíku...

a to všechno kreslili komorně. lehounce, jako by jen šli po ulici a pískali si do rytmu chůze. jen piáno, kytara a dvě francouzská srdce. někteří snili svůj nesplněný sen, někteří se zhlédli v rubínové červeni vín, někteří jen volali "bravo!" a pobaveně sledovali, jak u každého úsměvu toho výborného, výborného zpěváka omdlévala další žena. a někdy celý klub zaraženě ztichl spolu s posmutnělou kytarou a bylo slyšet jen koketní smích zralých dam od baru. vermeulen měl nepřítomný pohled kamsi do dáli a ten večer byl spíš soustředěný než teatrální. na čtyři úhozy zvládl povědět desítky slov a naopak, takže chápete, jak fascinující měl frázování. a někdy mu těch 88 klapek bylo málo. a jindy stačil jen hlas, aby vyjádřil ten nejpoetičtější smutek, jaký hudba zná.

jenže všechny pohádky jednou končí - i tahle se dopsala ještě ten den. ale mé opojení přežilo i další rána. a dny frankofonie se pro mě zapsaly jako významný svátek. svátek oslavující nejen francii. tajem nekončící tradice jejích šansonů možná tkví v jejich citu pro detaily, v hravosti a v úctě k životu. objevte to v sobě taky. pusťte si vermeulenovo album pianista transatlantiku a zamilujte se.

vesna