tres hombres (aut)
[jazz club] :: 25.09.2004

rakouští tres hombres se zastavili cestou po česku mj. v havířovském jazz clubu. příjemnou atmosféru sobotního večera vám nádherným způsobem přiblíží report naší nové pisatelky.

přes nemalou intimitu a niternost okouzlujícího a v podstatě téměř sólového hraní basy, kláves a bicích, se toho večera zvuk tres hombres tmelil v jednu jedinou harmonickou souhru několika nesourodých tónů. nezodpovězenou otázkou však zůstává, jestli šlo spíš o zřejmou dominanci rozdováděného bubeníka paula ahorna (mimoto nepřestávajícího neustále upozorňovat, že si se sebou kapela přivezla nové cd, které si lidi okamžitě po koncertě můžou koupit a tak pořád dokola), nebo se hrálo pod taktovkou kláves benjamina omerzella, který ahorna nechal vyznít, zdůraznit a vyhrát se, jak nejlíp to šlo.

bezmála po prvních pěti minutách marně lovím v paměti, jak vlastně kapela zněla před loňskou revoluční personální změnou tzn. do dubna 2003, kdy ještě koncertní show stavěla na výrazném, pozornost strhávajícím frontmanovi a saxofonistovi haraldovi krauterovi. těch pět předchozích jsem se snažila pochopit dřívější neschopnost představit si "nové" tres hombres na živo. navzdory téhle rozporuplné směsce obav a natěšenosti, tentokrát nedechová sestava vysoce překročila jakákoliv moje očekávání.

vzhledem k vývoji tria se v jazzu, celkem logicky, hrály převážně tituly z nového, filmem inspirovaného, cédéčka 35 mm - kapičku kosmická, hravá skladba wunderland z říše divů, ve svém konci vysloveně explodující k něčemu nádherně sytému a líbivému 1001 kaffee, která chvílemi zněla skoro jako šikovnější vyimprovizovaná podehra k ostrovnímu guitar popíku či bezmála rozšafně symfonická, dlouhým a ještě delším paulovým sólem okořeněná, oktobermond. do jedné z nich se dokonce nepozorovatelně vpletla jakási podivná klávesová mixka, evokující mi cosi mezi hóódně odlehčeným topolem, patrně zbaveného klinické deprese a tím nejlepším jazzovým (navíc velice, velice dobře poslouchatelným) základem.

sic mírnou nezachytitelnost živého vystoupení (jak už to bývá podobným triům neblahým osudem) na cd, mohlo by květnové, desetisinglové 35 mm sejít z vyšlapané cestičky a narazit na širší, všeobecné nadšení. pro úspěch nutné dávky sympatických, zajímavých a výrazných jazzových skladeb by se na něm našlo až až.

páteční večer se vzduchem nesla atmosféra o nic menší, než jaká sálala ze samotných písniček. končím tedy byť prostoduchou, o to upřímnější parafrázičkou samotné kapely a koncertu v jazzu: představte si jejich místo nejmilejší, nejinspirativnější - vysoké, mlhou zahalené rakouské alpy třeba jako vysoko nastavenou laťku současnému koncertnímu jazzovému jamu.

ludva