radůza
[parník] :: 15.10.2004

jakkoliv je radůza ohromná zpěvačka, jako člověk a osobnost možná překračuje sama sebe o ne jednu oktávu. ženská síla, úžasné charisma, něžnost i milostná křehkost, jakou skloubila dohromady během pár písniček, zaplnila celičký parník nato tata.

jasně, všichni jsme to věděli dávno. radůza má svoje dvě překrásně diametrálně odlišné polohy-jednu těžkou, smutnou, vzdorovitou, takovou, v níž se během šansonového chrapotu o slovo hlásí její nedomykavá hlasivka a pak tu druhou-ukrutně jemnou, skoro láskyplnou. k harmonice patří syrovost, kytara jde ruku v ruce s melancholickou (sem tam slyšitelně navarovskou) baladou až po okraj naplněnou smířlivosti.

toliko sytý zpěvaččin vokál dokáže obkreslit atmosféru celé písničky stejně dobře (ne-li lépe), jako se všemi možnými nástroji. apropo, v jejím projevu se sám vlastně stává instrumentem hlavním, skvostně znějícím a nadlidsky vyladěným. celé se to točilo kolem něj. když pěla, mohla by kolem sebe řezat tuny husté mlhy a pořád by neztratila na ostrosti. navíc, pakliže to vůbec jde, koncertně vyznívá ještě o něco čistěji a výrazněji než na obou půvabných deskách.

mimoto, radůzino vystoupení v žádném případě nebylo citovou záležitostí pouze pro uši, ostatně stačilo chvilku vnímat energii a hbitost prstokladu, doslova hladící harmoniku (jak se tam tak houpala ze strany na stranu, jako by s ní tančila), anebo se v prodlevách mezi dobrým, skvělým a výborným městským šansónkem nechat bavit mile vtipnými historkami z norska.

vezmu to od konce. radůza se vracela celkem čtyřikrát. jednou to pomine, cestou do jenkovic a dnes v noci nad světy doprovázelo nadšené, sborové houkání uchváceného a poslušného davu. slečna sedící vedle, po prvním "la dolce vita" v jedem, tleská až ztrácí prstýnky. povídá mi, že se (potom, co si párkrát poslechla andělové z nebe, zřejmě) před pár lety, jenom kvůli radůzy, chopila harmoniky. a nebýt jediného nechyceného akordu v kytarové písničce a ujetého tónu hlasu, jeden by málem nepoznal, že před ním na dřevěné židličce, s půllitrem perlivé vody a zlaťoučkou harmonikou v ruce, sedí lidská bytost. těžko jinak říci něco mírně nevyslovitelně krásného, sytého až kouzelného. zbytek už by bylo jenom vrstvení chvalořečí na dokonalý zvuk, příjemnou atmosféru v parníku, parádní nové písničky a vůbec všechno možné…

ludva