ladí neladí: noise cut (sk) & 100 °c + karpatské chrbáty (sk) a nahoru po schodišti dolů band
[fabric] :: 14. a 26.10.2004

stejně jako protiklad v názvu pořadu ladí / neladí i jeho existence se pohybuje v rozmezí bude / nebude. kyvadlo se naštěstí přehouplo do té pozitivnější polohy ohledně existence pořadu a v říjnu se točily hned dva díly. rozmezí 14 dnů mezi natáčením v kombinaci s mírnou dávkou lenosti způsobilo, že se reportáže z těchto koncertů spojily do jedno článku.

první se natáčel díl se 100°c a noise cut. pro mě osobně to byl taky svým způsobem comeback po roční odmlce. takže pro pravidelné návštěvníky nebyl změněný interiér fabricu žádnou novinkou, pro mě však ano. koncepce pořadu však zůstává stejná - v pomyslném ringu vystoupí borci z česka a slovenska a dorazí je potom "živí kritici" v následné debatě.

do prvního rohu nastoupili noise cut z bratislavy. už během jejich vystoupení jsem byl příjemně překvapen, jak živelně kapela na pódiu působí oproti svým studiovým nahrávkám, kde se utápí v chladné elektronice, která ale jejich hudbu sráží do neoslovující šedosti a průměru. v živém provedení se sice nevzdávají jemného použití elektroniky, ta však pouze dotváří atmosféru a neválcuje hudební nápady tak brutálně jako na desce. nesporným kladem je zpěvačka sepja, která disponuje netuctovým hlasem. byl to jejich vůbec první koncert v česku a kdyby k nám zavítali častěji, svoje publikum by si určitě našli.

to 100°c jsou u nás už určitě etablovanější, i když i oni se zatím musí protloukat přízní českého publika. v době vrcholící nu-metalové vlny za oceánem jsem si vždycky říkal, kdy taky u nás nějaká rocková skupina zapojí do svého ansámblu dje. že to budou právě 100°c kombinující směsici rocku, ska, dubu, reggae jsem nečekal. skupina během své historie prošla nabíráním a později opět redukcí počtu členů v kapele a je chvályhodné, že dj všechny tyhle restrukturalizační tlaky přečkal a nebyl nahrazen nějakým miniaturním, digitálním, japonským spoluhráčem. 100°c patří na české scéně rozhodně k osobitým seskupením, ale k dokonalosti jim pořád něco málo schází. v několika skladbách dokazují, že mají potencionál napsat silnou píseň s hitovými ambicemi, ale těsně před pomyslným vrcholem stočí své kroky směrem zpět do údolí (to platí obzvláště u refrénů). co se týče poměrně častého používání rastafariánské "pseudo" angličtiny, nemůžu si pomoct a spíš než záměr to vyznívá jako nezpůsobilost to zazpívat s anglosaským přízvukem. prostě k uvěřitelnosti nestačí jen danou žánrovou hudbu hrát, ale chce to mít i (genetický jamajský?) základ, aby to nepůsobilo uměle.

hlavním bodem debaty bylo téma hudebních soutěží a jejich vlivu na nastartování kariéry, jenže slovenští zástupci soutěže coca-cola popstar se v pořadu už objevili dříve v jiných souvislostech (seven days in winter a misha), noise cut neměli k tématu z vlastní zkušenosti co dodat, takže se mikrofonu více drželo české křídlo. napovídalo tomu i složení hostů (pavel kučera z ultramixu, martin zoul z rock&pop a dva zástupci ze sony bonton music), kdy viditelně chyběl slovenský zástupce hudební kritiky nebo jiná osobnost, která by na oplátku přinesla svůj pohled neboť přece jen tam mají o rok delší tradici téhle soutěže.

s odstupem 14 dní se točil další díl, který by se dal nazvat (stará) "nová" vlna v dnešní době. původně jsme vás v pozvánce zvali na slovenskou kapelu karpatské chrbáty a pražského tony ducháčka & garage, jenže vinou našeho tradičního doménového výpadku k nám nedorazila včas opravná zpráva, že došlo k výměně na českém postu a ve fabricu vystoupila skupina nahoru po schodišti dolů band.

pozorný divák jistě zaregistroval, že skupina karpatské chrbáty z vrbového je velice spřízněna (nejen geograficky) s účinkujícími z minuloročního dubnového natáčení ladí/neladí a to skupinou vrbovskí víťazi. zpěvák branislav jobus se angažuje v obou kapelách a jeho spoluhráč a bratr andrej vystupuje v roli hosta na koncertech karpatských chrbátů. hudebně jsou chrbáty více "konvenčnější" což však ale neznamená, že jde o nějakou tuctovou rockovou skupinu. podobně ale jako kritik vlastimil beránek, který se v následné debatě přiznal, že si nepřipadá generačně spjatý se skupinami a tudíž se to odráží i v jeho pohledu a přístupu k vystupujícím kapelám, i já jsem měl stejný "problém". vidět je na festivalu, asi bych se pobavil při poslechnu tří písní, ale poté bych se vydal k dalšímu pódiu. k vystoupení nahoru po schodišti dolů band jsem více shovívavější neboť jednak o nich na rozdíl od jejich slovenských kolegů mám alespoň částečné povědomí a za další mi jejich styl humoru přišel bližší.

debata se nesla v mírně unaveném, vzpomínkovém tempu, kdy petr fiala s ohledem patrně na mladší televizní publikum ze skupin tahal historky o útrapech hraní v komunistickém československu 80.let (vysvětlení termínů typu přehrávky, zřizovatel, schválení textů apod.) i když chápu, že je to nepostradatelný element, který se odrážel a promítal do textů a potažmo i do hudby obou skupin, řekl bych, že to dneska už v podstatě nikoho nezajímá. ti, kteří si to prožili na vlastní kůži nemají moc důvod se k tomu vracet, mladší si hudební dějepis doplnili v pořadech typu bigbít a teenagerům ta doba přijde blízká pravěku. takže poněkud ztěžklou atmosféru diskuse rozdmýchával svým absurdním humorem andrej jobus, kterým rozesmával i kameramany už při vystoupení s vrbovskími víťazi.

strictly blue
foto: strictly blue