peter lipa (sk)
[parník] :: 16.03.2005

známý slovenský jazzman se představil v ostravském klubu parník. tady přinášíme krátkou reportáž...

před dvěma lety jsem na tomto místě koukala do zakopaného hrobu. půda byla umrzlá, dneska je tu bahno. lindaur a jeho bratři opustili rock&pop. žrala jsem monka, macea, davise, coltrana, courtnyho pine, decziho. objevila jsem si pro sebe juliana barnese, podle kterého jsem napsala povídku (čti jehož postupy jsem vykradla) o barmanovi z jazzové hospody a dostala za ni jakousi druhořadou literární cenu. a tak jsem začala trochu psát. důsledkem toho a toho, že mi v tom (zatím) nikdo nezabránil se s vámi chci podělit o dojmy ze skvostného, jak jinak jazzového, koncertu petera lipy.

"vy sa ciťte ako byste boli v akropoli" začal lipa celé vystoupení. právě v praze bude 23.03.2005 natáčet dvd s playlistem, který jste v parníku mohli slyšet už tuhle středu. a že bylo o co stát. lipa za svou kariéru nahrál tolik alb, že jeho koncert mohl být skutečně labužnickým zážitkem nejen pro fandy jazzu, ale i pro normálního člověka, co si aspoň trochu váží dobrých věcí. loudavá předělávka the house of a rising sun nebo skoro swingová with a little help from my friends patřily spolu s beatlesovskou ps, i love you k asi nejsilnějším anglickým momentům. se slovenskými písničkami to bylo vůbec zajímavé. ke dvěmi z nich napsal text milan lasica a závěrečnou málo si s lipou střihlo celé publium. v druhé půlce koncertu na bubínky hostoval havířovský perkusionista (např. kirschner, kryštof) kuba kupčík. v parníku mistr slovenského jazzu vystoupil v podstatě s kapelou, které je v ostravě jako doma. takového michala žáčka (sax, dechy) jsem poprvé viděla před pár lety. střídavě dobře zpíval a ještě líp hrál na saxofon s jeho the qizd q a mně pořád nešlo do hlavy, jak takhle jeden člověk dokáže odtáhnout celý koncert. nic se od té doby nezměnilo. pořád se podivně vlní a šťastně (zdrogovaně?) směje. i ta žíla na čele mu při tom naskakuje stejná.

opravdu zábavný byl ale teprve závěrečný pokoncertní reliéf, kdy se ke kapele přihnal jakýsi dvoumetrový mužík (rozuměj motorkář s účesem romana holého v platinové obměně, navlečený do kožené vestičky a kovbojských botek). z ničeho nic začal muzikanty poplacávat po zádech s tím, jak je vděčnej bohu, že je viděl. a jak v tom mají pokračovat, že on pozná talent. no, co na to říct? publikum, v němž jsem napočítala nejmíň pět dvojníků lipy, bylo nadšené a zvukař, v němž můj kamarád zase objevil dvojče pepíka náhlovského, na sebe mohl být právem hrdý. ani před těmi dvěmi lety bych to neocenila víc.

ludva
foto: yngwie