inkubátor 2005
[stadion fk slovan havířov] :: 10.-11.06.2005

ludvin report z letošního inkubátoru je opět slovo do pranice. těšíme se na vaše plodné názory v komentářích...

chci jen říct, že: ne, nevadí mi déšť, bouřku mám ráda a s blátem může být třeba i sranda, pokud do něj nespadnete. píšu to proto, aby nedošlo k omylu, abyste si nemysleli, že mi vadilo tohle. protože špatné počasí, plastové kelímky od radegastu ušlapané v bahně a zima k inkubátoru prostě tak nějak patří, stejně jako višňák z téčka, co se tentokrát zabavoval hnedka u vchodu. první změna, pozitivní.

první kapelou, kterou jsem letos slyšela byla místní euthanasia, což byla jako vždycky, kdy jsem je viděla, chyba (jak výstižně řekla moje kamarádka: "to by člověk fakt radši podstoupil euthanasii, než aby to poslouchal"). letošní festivalový areál sice (naštěstí) neoplýval tolikerými stánky s etno oblečky jako ten loňský, zato jste si volnou chvíli mohli ukrátit v nafukovacím semtexu u fotbálku. krom toho, že tento stan nepřetržitě padal a věznil tak nevinné oběti ve svých útrobách, taky trochu tišil hluk, řev, zkrátka cokoliv, co vyluzovaly kapelky ze stáje crystal production.

řeknu to rovnou - do téhle chvíle jsem neměla představu o tom, co je to hnus. myslím tím pořádný, odporný, hudební hnus, oplývající prvoplánově oplzlými, zaostalými texty. tou chvílí byl pozoruhodný koncert kapely electrick mann, korunovaný zpěvákovým vyřváváním jestli: "je tady nějaká zfetovaná kurva, co by nám ukázala kozy?". kupodivu nebyla. čím horší byl electrick mann, tím lepší bylo -123min. samozřejmě, spolu s vypsanou fixou, to byly nejpříjemnější momenty pátečního dne vůbec. oproti jiným koncertům minut nastala výrazná změna snad pouze v tom, že bína tentokrát nesáhl po svojí milované semi-akustic guitar a celé vystoupení odehrál na jediný nástroj. má-li cenu zabývat se úspěchem a náladou koncertu vypsané fixy jakožto kapely vysloveně předurčené k sjíždění festivalů, stačí říct, že noční davy nezklamala. přídavky přišly sice jen dva (včetně oblíbeného lunaparku), ale i tak to bylo nejvíce za celý inkubátor.

což je další věc, o které se můžeme bavit - divná atmosféra, co se nesla celým festivalem. nuda, omrzelost až nenávist, ale i výkřiky chemického štěstí kamsi do tmy, to všechno v oparu bahna a chlastu. splývavost, vyčerpanost. možná je to všechno prostě tím, že se do loňské berentzen líhně dostaly kapely, co kapelami skutečně byli. a to tak, že jste je dokázali odlišit, že jste je znali. letos mezi sebou bojovali havířovští bone collector (vítězové), blue apples (bez jediného zatleskání), basta fydly a docela příjemné skáčko gentlemen´s club. o most mezi soutěžícími a headlinery se postarala ostravská kapela robson, s baskytaristou vladimírem (ano, ten z helaxu), který se taky zhostil moderování letošního ročníku festivalu. stejně jako páteční, měl i sobotní večer svoje dva hvězdné momenty. subjektivně priessnitz pasuju na jeden z nich a to nejen ze sentimentality. kapela (jinak také kult) zahrávala samozřejmě téměř všechny nejznámější až zlidovělé kusy včetně jeremiáše, malého chlapce, havrana, drahé, rána atd. zvukovka, během níž švejdík špital do mikrofonu "jedna, jedna, dva, dušan je bůh, dušan je bůh, jedna, jedna" byla pak doslova kouzelná. příchod bsp byl po priessnitz příjemný asi jako první cigáro na vyčištěné zuby. konstantní, nedobré, nepříjemné a vy to víte, jen na to vždycky nějak zapomenete. nudné (ačkoliv vím, že ta tisícovka lidí, co střihavkovi mávala, nebyla vůbec jediná, kdo je miluje), příliš nudné na to, abych chtěla respektovat (třeba i nesporný) um zestárlého umělce. zábavné byly leda tak dvě pomocné vokalistky s choreografií a lá zrovna jsem utekla od tyče.

nyní jsme u vrcholu, a vy to víte. tata bojs po své tradičně dlouhé (což nechápu, proč si na to lidi už jednou provždy nezvyknou, ale pořád remcají) zvukovce nastoupili s prodrsnělým, ještě uřvanějším, bojem. atmosféra u jejich (výborného) koncertu byla asi nejhorší, nejnenávistnější ze stran opilého hornického publika, pochopitelně, a totální krach zvuku v tomášovi, kdy nemravová bezmocně skončila po první sloce, tomu moc nepřidal. vystoupení ale neprovázel pád pouze metaforický, ale i skutečný - a to mardošův, směrem vzad (zakopnul o kabel a bezmocně se skutálel na záda). tak divný koncert tata bojs jsem ještě nezažila. z tradičního playlistu vypadla snad jen ramínka, rockově uvedený virtuální duet, šťastnější, nesmrtelná attention, toreádorská otázka, jednotka času a hlavně závěrečná růžová armáda nebudou chybět ještě dlouho. když cais před přídavkem (geometrická s anglickou klářinou verzí) říká, že si vlastně není úplně jistý, jestli lidi vůbec chcou, aby přidávali, je pravdě blíže, než by mu bylo milé.

jelikož se horkýžů slížu lidi dovolávali ještě před začátkem tata bojs (těžko říct, jaké to asi je, když na člověka u zvukovky řvou: "kurva, táhni, my chceme hokýže, slyšíš?", dalo se čekat relativně všeobecné nadšení. dobře, nejsou tak příšerní jako třeba iné kafe, nejsou ani tak chronicky nudní, možná místy až baví, ale tím to taky končí (pro mě - vím, že běsnící a tančící davy smýšlí jinak). o definitivní závěr celého festivalu (není to slovo příliš vznešené?) se postarali, a nutno dodat, že se ctí, coccotte minute, během jejichž koncertu začalo pozvolna vycházet slunce. neřekla bych, že to byly dva nenahraditelně nádherné dny, spíš hezké, dobré, a hlavně typické. typické pro havířov, proč si to nepřiznat.

ludva
foto: dudu