colours of ostrava 2005
[černá louka, slezsko-ostravský hrad, boomerang, fabric, marley] :: 08.-10.07.2005

pokračování v reportáži o festivalu colours of ostrava 2005 následuje sobotou. příjemné čtení...

budu se opakovat, ale organizačně patří colours k jedním z nejlepších festivalů u nás. asi první vylepšovák, který jste mohli sobotního odpoledne zbystřit, byly navezené dřevěné palety na nebohou global zone a štěrk u hradu. jistě, pršelo pořád, mnozí si na to ovšem už zvykli. pak taky, v sobotu navštívilo festival oproti prvnímu dni o dvě tisícovky víc lidí (tzn. 10 000). jak to tedy vypadalo...

příjemně mě překvapilo hned první vystoupení, které jsem sobotního dne spatřila (živelné koncerty gaia mesiah jdou už nějak mimo mě a spánek se v téhle chvíli zdál důležitější) a to clou. osobně pro mě vynikli taky proto, že poslední, co jsem předchozího dne viděla, byli the airbags (na rovinu - před koncertem jsem detailně znala tři singly z desky a ty se mi docela, docela líbily, nic víc, nic míň), o kterých jsem sice věděla, že jsou možná až příliš hluční, ale zase kdo taky ne. jenže ouha, the airbags se nedají s clou srovnávat. nedají se totiž postavit ani vedle l´pointu, nebo snad on air. téhle kapele vřískaly kytary tak nahlas, že šlo slyšet už máloco jiného. na druhou stranu a na jejich obhajobu - koncert probíhal v prázdném marleyi (osm lidí, osm a z toho dva z clou :), kde byla hladina zvuku přestřelená snad po celou dobu festivalu. zpátky ale ke clou. naposledy jsem chlapce viděla ještě před deskou a už tehdy stáli za pozornost. zkrátka - dobře, energicky a hezky zábavně odehraný koncert plný relativně stejných, ale pohodových a hitových písniček.

vůbec zajímavé bylo, kolik lidé se bezprostředně po tomto koncertě odevzdaně odebralo směr hrad - tedy na kytarového virtuóza, štěpána raka. pokud ale někdo chtěl vidět "opravdovou legendu" jak byla podle mě spíš nesmyslně prezentována bláznivá jana kratochvílová, přišel si na své na hlavní stage. její koncerty byly vždycky pozoruhodným zážitkem, a to nejen kvůli oblečkům a podivným životním filozofiím pronášeným mezi písněmi. tedy, ne snad, že bych jí kdy předtím živě uzřela; nemám na to věk :)

jak už jsem říkala, v marleyi byl nesmyslně hlasitý zvuk, což uškodilo i ondřeji pečenkovi a jeho bandu aka folk3mail. nicméně, i tak, spolu s následujícím koncertem o něco více zavedených otk, patřily tahle dvě vystoupení k tomu nejlepšímu, na co jsem v sobotu na star guitar narazila. říct, že na koncertě party ondry ježka zazněly věci převážně z poslední desky sona a kuva je dost odvážné, neb jsem klub ke konci opustila a vydala se vstříc one-man show richarda krajča.

apropo, kryštof - tady se hodí říct, že jestli jsou jejich koncerty něčím napěchované, tak schopnosti smýkat za sebou nadšený dav hopkajících a tleskajících lidí. komunikaci s publikem mají nacvičenou na jedničku, však taky o to krajčovi jde. stejně jako ruppert, je ochotný sápat se po konstrukci, skákat a vyvolávat aplaus do zblbnutí těla, budit pozornost, nadchnout a dát ze sebe všechno, aby si lidi z "provincie definované lidovostí" užili všech těch "lolit", "zrcadlení", "fantomasek", "obchodníku z deštěm" (po kterém, ach ano, jak rády říkají všechna média, začalo pršet nejvíc za celý festival). krajčo má své fanoušky rád, jeho náruč je obejme všechny, nebo by aspoň ráda :)

pokud je někdo považován za skutečnou hvězdu a vyvrcholení, chcete-li, sobotního večera pak je to portugalská zpěvačka kouzelně něžného stylu fado - mariza ("včera tady byl anděl a nad námi se snesla jeho křídla," vladivojna z banany). jestli se krajčovi povedlo ovládnout publikum, jí pak netušící dav přímo zobal z ruky. třebaže nepodbízivě a elegantně lehce s grácii sobě vlastní získala si během chvilky všechny přítomné, které v závěru naučila kousek portugalské písničky. hezké je, že sama mariza byla festivalem natolik nadšená, že se hned dožadovala účinkování i napřesrok. ostatně kytici, kterou byla od pořadatelů obdařená, neposlala zlatě holušové zpět pouze kvůli alergii, ale i z vděčnosti.

po marize následoval pomalý (v rytmu písně ;) přesun do útrob opraveného hradu, odkud jsem si vyslechla a občas i koukla na koncert dana bárty. k němu bych řekla snad jen tolik, že byl jistě výborně odehraný, odzpívaný, zajímavý pro mě ale už nebude zřejmě nikdy, takže tak.

tedy přesně to, co bych o sunshine říct nemohla. samozřejmě, suns jsou stvořeni pro velkou produkci, velký prostor a hlavně hlavní stage uprostřed noci. lidí se tady ještě před koncertem sešlo opravdu hodně a ačkoliv pravděpodobně víc ze zvědavosti než z natěšenosti, kapela si je získala už během první trojky insomnia, miss kkarma kkoma, victoria's secret blackmail. jestli jsou sunshine na desce zajímaví, svěží, na živo ze sebe dokážou vydrat nenahraditelnou sílu, říz (a kayův excentrický projev a zuřivé objímání basáka tomu snad jen přidává ;) a mluvit o nich jako o stereotypním rocku mi nepřijde až tak úplně na místě. protože jestli dnešní sunshine něco umí, tak je to schopnost i z prvoplánově uřvaného, chaotického hluku vyždímat relativně hitovou písničku.

byla trochu škoda, že se jejich koncert kryl se southpaw. tak už to ale bývá, co dělat. gregory ze sebe nicméně na global zone dostal, co mohl (i udýchávat koncert už se naučil) a reklamovou hitovku toi toi song nebo emergency si s nim odzpívalo sem tam textu znalé diváctvo. vystoupení southpaw budiž důkazem toho, že i na dřevěných paletách a bahnem nasáklém koberci se dá protančit nějaká ta hodinka.

fun-da-mental. nepršelo, myslím. obrovský dav do tmy revolučně máchající prackama. trhání americké vlajky, vyřvávání, politické názory před každou písní. fuck america asi tak stokrát, nicméně celkově vzato - mělo to drive a obrovskou sílu. minimálně agitační. hip-hopeři si přišli konečně na své. dobře jim tak. pro mě to byl zážitek z lavičky, kousek od pódia, takže jsem nutného přesunu na colours stage na ohm square nijak nelitovala.

tak tedy - zas se budeme bavit subjektivně. ohm square jsem na živo celkem pochopitelně nikdy neviděla. buď jsem neměla zrovna prachy (křest v arše), nebo jsem byla děcko, že (devadesátky). těšila jsem se na ně, obrovsky. kvůli love classics, kvůli těm pěti starým kouskům, co na koncertě hrají v nových verzích. kvůli milované born killer, kvůli too sweet, je toho moc. vybrat si mezi starou extází a starými ohmy, neváhala bych a to jsem ty roky nezažila. proto jsem ráda, že po jejich ostravském koncertě můžu říct, že mě nezklamali. z nové desky vyzněly živě nejlépe asi hned úvodní, pochopitelně rockovější (stejně to měli umakarti, stejně to měla nierika) sexy cheese, funky smells like hohm, tiny step nebo who needs love?. kouzelný byl moment v half the girl, kde si u pateticky infantilního verše "save me from myself/look like i need help" charlota zapálila a unaveně se kývala ze strany na stranu, kouzelné, už jsem to řekla. ohm square, podpoření dvěmi pomocnými vokalistkami a yardou helešicem, se vrátili mezi živé. a to možná nejlíp, jak mohli.

koncert lenky dusilové jsem vyslechla víceméně nevyhnutelně a omylem, neb kolem ní vedla cesta k východu. na chvíli jsem se zdržela a přemýšlela, co jenom, že mi to ty její nové písničky připomínají. ano, zuby nehty. půvabné, v roce 2005 ;)

ludva

sobotní program se rozjížděl již okolo jedenácté hodiny, tedy v dobu, která byla pro mnohé půlnocí. první vystoupení, které jsem měl možnost shlédnout byla šou živě pop-rockových clou, kteří svou dobře zmáknutou, leč ne příliš inovativní muziku doplňovali líbivými anglickými texty. mezi tím na slezskoostravském hradě zvučil kytarový virtuoz štěpán rak a mé kroky vedly právě na jeho vystoupení. svůj tradiční repertoir zde oživil čajovými skladbami z chystaného cd (krom darjeelingu, rize či gyokura zazněl i čaj strakonického dudáka - zvláštní skladby hrána jakoby "na dudy") a svým umem a nápaditostí zaujmul hezkou řádku diváků. mé další kroky vedly skrze klub marley (jehož prostory byly vyhrazené pro scénu star guitar - určenou kapelám více či méně kytarovým). nutno říci, že diváci sem mnohdy zavítali jen na útěku před deštěm, ačkoli tu a tam se objevila kapela veskrze neotřelá. navíc zde nebyl zrovna ideální zvuk (kupříkladu z vystoupení lehce folkových folk3mail jsem nakonec kvůli nechutnému basovému brumění prchnul).

na černé louce pak vystoupila kopřivnická nierika, vezoucí se na vlně moderní popové muziky, která kombinuje elektroniku s klasickým nástrojovým složením (pokud nepočítám poněkud netradiční klarinet). jejich hudba a vzezření rozhodně dokázalo zaujmout. farská zahrada patřila v sobotu kapelám, které pod svá křídla pojímá vydavatelství indies records - tedy přední uskupení české alternativní scény. zde jsem stačil vyslechnout několik písní žofie kabelkové, příjemné folkové písničkářky s kouzelným hlasem. pak následovala cesta na nejblátivější scénu - global zone, kde vrcholilo vystoupení mladé ostravské kapely evolution dejavu, zřetelně navazující na moderní trendy taneční world music. trojčlenná sestava obstarává samply a perkuse, popř. didgeridoo a další nástroje, celé to zní rytmicky, tanečně, avšak málo melodicky. rovněž snaha zaujmout působila místy křečovitě, jako celek se však evolution dejavu jevili příjemně a tancechtiví posluchači si zde přišli na své.

za nejintenzivnější hudební zážitek celého dne pak považuji vystoupení senegalských hiphoperů daaraj. trojice rapujících černochů a nenápadný dj dokázali s neskutečnou lehkostí a samozřejmostí rozpohybovat tisíce lidí, jejich energický projev byl prostě dokonalý. po krátké pauze na festivalovou stravu - pivo a párek, jsem spěchal na vystoupení budoáru staré dámy, velmi zajímavé mladé brněnské kapelky hrající ráznou alternativně laděnou muziku s upřímným a nefalšovaným nadšením. jejich koncert byl sice trochu statický (co se týče interpretů a částečně i publika), ale měl patřičnou šťávu a osobité kouzlo, plynoucí z básnických textů a jejich podání. škoda jen, že pro vystoupení bsd bylo vyhrazeno pouhých 45 minut, ze kterých slušnou část ukrojil pan uvaděč (jehož funkci bych jinak velmi ocenil). na scéně barvy (černá louka) právě vyhrávala lehce jazzová muzika česko-maďarsko slovenských !deladap s prvky lidové muziky všelikých národů.

zvědavost mne však zatáhla do podhradí, kde na hlavní scéně vyhrávali tolik opěvovaní sunshine. mě osobně přišla kapela lehce nezajímavá, stavějící spíše na image a syrovém výrazu profláknutých kapel (ačkoli proti gustu...). kapela traband, nacházející se (díky bohu) stále na periferii zájmu širšího publika započala svůj koncert výpadkem proudu, který využila po svém - akustickou skladbou. jakmile bylo vše nahozeno, mohl se roztočit kolotoč divokých písní a jiskřivých textů, jimiž prostě nelze pohrdnout. koncerty kapely doposud vždy vyplnily má očekávání a ani tentokrát nedošlo ke změně, ba co více, kapela mile překvapila dvěma skladbami z repertoáru otcových dětí. traband musel nakonec ještě dvakrát přidávat, ale "sáru" jsem slyšel už jen z povzdálí - spěchal jsem na koncert fun-da-mental - další z kapel kombinujících soudobou taneční muziku s (nejen) východní hudbou. jejich pódiové šou však něco scházelo a svými četnými proslovy (kterým beztak rozuměl málokdo) zbytečně zkracovali čas vystoupení a odradili nejednoho diváka. já jsem se kupříkladu vydal na ohm square a následně na kutě, přeci jen mě čekal ještě jeden festivalový den.

krysa
foto: krysa