colours of ostrava 2005
[černá louka, slezsko-ostravský hrad, boomerang, fabric, marley] :: 08.-10.07.2005

maraton fotografií a reportáží z letošních nadmíru vydařených coloursů zakončíme nedělním povídáním. jinak asi díky - a zase za rok :)

oproti dnům předchozím měla neděle vyvrcholení v podstatě jediné a jasné - staříka george clintona a jeho dvacetičlenný ansábl parliament/funkadelic. ten se místo avizované tříhodinové smršti na hlavní stage zdržel "pouze" dvě hodiny, neb cesta do francie na další vystoupení volala.

pro mě osobně ovšem existoval poslední den vlastně jediný koncert, na který jsem se vysloveně těšila (a nebyla jsem jediná ;) ano, správně - the nihilists. na rozdíl od natěšeného davu jsem s touhle smutnou skutečnosti byla seznámena přece jen o něco dříve, takže jsem "náhradu" v podobě thajwanských sheng xiang & water 3, mohla trochu vstřebat. a hodí se říct, že on by to za normálních okolností byl asi koncert i docela zajímavý (minimálně zábavný - dík jejich švandovní angličtině a jemnému vystupování), jenže, když člověk ví, o co přichází uvažuje přeci jen trochu jinak, že.

nedělní odpoledne pro mě otevřela místí banana s excentricky šílenou vladivojnou v čele. samozřejmě, line-up závěrečného dne byl vhodně seškrtán tak, že člověk nemusel neustále pochodovat po i pod mostem (zas ale, to zatahání za páseček na zápěstí mi vysloveně chybělo), tudíž se na každý koncert dostavilo v podstatě všech dvanáct tisíc lidi. i tak mě ale hodně překvapilo, jak kladně byla banana přijata takhle širokou veřejností.

zajímavé bylo i nadšení, jaké se povedlo v lidech vyvolat kubánským septeto nacional (ne, nebudu psát o tom, že se málem taky nedostavili, že měli problém na hranicích, páč neměli víza, že se organizátorům podařilo nemožné, protože je na šest hodin dostali na dobré slovo do republiky i bez jakéhokoliv povolení, stejně už to víte, zatraceně). jejich zpěvák při každé písni šťastně vykřikoval "aplaus, aplaus, aplaus" a nutno říct, že jej lidi poslouchali jedna radost. septeto nacional mělo štěstí na počasí, pro změnu. diváci si zatančili, někteří i zavzpomínali na nějaký ten základní krok z tanečních.

ačkoliv monkey business vydali svou novinku kiss me on my ego teprve nedávno, zaznělo z ní na koncertě hned několik písní. perličkou jejich dobrého, ale pokud neholdujete funku, mírně stereotypního, vystoupení pak byla hudebně absurdní vložky v podobě jasné zprávy od olympicu ("hudební sebevražda je..." pamatujete?) či naopak zřejmě životní zážitek a dosáhnutí jedné malé, velké mety romana holého (když si s ním zahrál samotný bernie worrell). byla to hezká podívaná, která nezklamala.

po holého partě následoval poslední festivalový přesun zpět na hrad a to na britské asian dub foundation. nejen poslouchat kapelu, ale i pozorovat pogující fanoušky (z výšin hradu) uprostřed kotle mi (spolu se staronovým tancem honzy čechtického = pořád jak s vilhelmovou na diskošce, v šeptej) posloužilo jako dokonalá zábava na několik dlouhých minut. adf odehráli skvělý koncert, jeden z nejlepších, ale únava dělá své, však to znáte.

řeknu to na rovinu - konec tohohle reportu mě mučí. mám teplotu, teče mi z očí a psát o funku je pro mě smrtelné. nemám ho ráda, nebere mě, nebaví, ale po téhle zkušenosti jej začínám skoro nenávidět. chutná mi jak přeslazená malinová limča, na kterou holt musíte mít chuť, nebo ji milovat. vůbec ho nechci podceňovat, nemám k tomu nejmenší důvod. musela bych si ale naposlouchat tuny desek, abych mohla jakž takž zodpovědně napsat něco o někom jako je george clinton. proto můžu říct snad jen - ten koncert byl pozoruhodný. určitě perfektní, zajímavými momenty a sóly napráskaný, dejme tomu. je to legenda a o těch se mluví stěží, když vám jejich styl leze (bolavým) krkem. proto se s vámi loučím, byly to tři parádní dny. těším se na komentáře, zas si pokecáme...

ludva

neděle byla opravdu nejnáročnější ze všech tří dní. bylo to znát i na zablácených účastnících festivalu, kteří obědvali rozličnou festivalovou stravu a zevlovali kde se dalo. septeto nacional z kuby, které jsem stihnul nejdříve, hráli poklidnou kubánskou salzu, ve fialových oblecích se vlnili společně s publikem a ještě více umocňovali ležérní atmosféru. já jsem spoléhal na moimir papalescu & the nihilists, kteří by mě vytrhli z ospalosti, k pobavení četných přihlížejících však namísto kýženého moderního punku vystoupila jakási taiwanská folková kapela "aur inglíš is veri broukn" ala bří nedvědové. na mě tak čekala delší programová pauza, kterou jsem vyplnil návštěvou vyklizeného klubu marley a následně festivalové kinokavárny moffom, která se ukázala jeko velmi příjemné a klidné místo. asian dub foundation vystupovali na nádvoří hradu, jejich drum and basem prodchnutou muziku si tak lidé užívali z všelijakých více či méně pohodlných míst s různým stupněm výhledu. škoda, scéna mohla být alespoň obrácená o 90%, přišlo mi, že loni tak bylo mnohem více místa pro publikum. poslední kapela festivalu a zároveň hlavní plakátový tahák - george clinton & parliament funkadelic, vyrukovali s takřka tříhodinovým programem nabitým funky, zpěvy, gesty, kostýmy atd. na své si přišli zejména milovníci zmíněného stylu, já, jakožto nemilovník kapel podobného ražení jsem alespoň ocenil výraz a zapálení pro hru.

festival colours of ostrava ani letos nezklamal. organizace byla tradičně perfektní (nikde nebyl bordel, bahnité plochy pořadatelé operativně překryli štěrkem, koberci a paletami, kapely vystupovaly přesně atd. atd.), jedinou pihou na kráse snad pro někoho mohlo být zamračené počasí, deštíky a s nimi související všudypřítomné bláto. a tak nezbývá než se těšit na další, jistě opět velmi vypečený ročník.

krysa
foto: krysa