landmine spring - colours of ostrava 2005
[marley] :: 08.07.2005

další ohlédnutí za letošními coloursy - landmine spring. šušká se o nich všude, taky jste si všimli? sice jen polohlasně, ale na colours byli slyšet dost.

"to jsou ti druzí sunshine?" jasně, někomu, kdo je zná jen díky klipu z esa, to jako vysvětlení stačí. pravda je ovšem někde jinde. je až k nevíře, jak málo recenzí na tuhle vykutálenou partičku se obejde bez srovnávání se sunshine. stejný kraj, stejný nářez, ale jinak je spojuje jen máloco. zatímco při konfrontaci kaye s tomem meighanem (kasabian) je jasně vidět, z čeho vychází (v nejlepším slova smyslu), u našich dvou českých středů zájmu jde pravděpodobně jen o dojemnost příběhu, který tyhle čtyřky spojuje. tohle už totiž odněkud znáte: světový zvuk, kvalitní průměr evropské klubové hard scény a doma po nich neštěkne pes. landmine spring mají na kontě čtvrté (první dlouhohrající), přirozeně nejlepší album (kde se zase o kousek posunuli od termínu ortodoxní a od svých hardcorových kořenů), a mají sježděnou austrálii, rakousko, polsko, švýcarsko i naše skopčácké sousedy na západě. to jen stručně. a ačkoli jsem zůstala po nasosání jejich mp3 ukázek z webu chladná, na colorech jsem si své mínění přece jen poupravila. tohle je totiž opravdu muzika na živáče, a to muzika suverénní.

jenže když na jedné straně čtete recenze s termíny typu "spalující uhrančivost", "bezchybný prodýchnutý kytarový hard s hitovými ambicemi" nebo "objev roku nemající konkurenci", musí se taky dodat, že někteří rádi přehánějí. odvážní tvrdí cosi o druhých incubus, foo fighters, někteří si je pletou s nine inch nails, ale tomu bych vážně důraz nedávala. ano, jejich mezinárodní úspěch je dost jasnou deklarací jejich talentu, ale takový boom to zase nebude. dobří jsou. stejně jako trendoví (i mí) miláčci sunshine (a to neříkám s despektem!) bourají antihardový publikum svou muzikou, ls svou energií dokážou taky strhnout. krční páteř vám protáhnou všichni dokonale. rocková, trochu vyřvaná, nicméně melodická muzika s kytarovými rify a skutečně parádními smyčkami v hlavní roli, bohužel ničím nevyčnívá (až snad na onen zvuk, který je pro naši zemičku poměrně atypický). tudíž stejně asi zůstanou kapelou, která nebude hrát o své místo pod sluncem, ale o místo pod zemí a v českých klubech. každopádně počítejte s tím, že pokud jste o nich neslyšeli doteď, brzy uslyšíte chtíc nechtíc víc. od poslechu desky love with the silver spears vás odrazovat nebudu, ale radši na ně zajděte do klubu, a pak mi řekněte kdo má pravdu.

vesna