sunshine, beeline
[u-klub] :: 21.09.2005

v reportu z olomouckého u-klubu představíme koncert populární kapely sunshine. jako support vystoupili olomoučáci beeline.

dneska už jde hlavně o to trefit se do doby/trendu, a to pokud možno jako první. sunshine se to povedlo. přišli s něčím, na co jsme čekali. jednoznačně zacelili prázdné místo na českém trhu. například landmire spring nebo the prostitutes přišli o všechen ten povyk snad jen proto, že jednoduše dorazili po nich. podobný osud potkal i beeline. ani ne tři roky stará olomoucká alternace indie-rocku není vůbec špatná, moment prvenství a tedy i překvapení (většinou potřebného k tomu, aby člověka něco v množství nepřeberné nudy zaujalo) jí ale bude zjevně upřen už napořád. chtělo by se říct, že vzhledem k tomu, co a jak zajímavě & stravitelně (koncert sunshine si bez poslechu desky takhle neužijete) předvedli v účku, je to poměrně škoda, ale... beeline prostě začínají přibližně tam, kde sunshine (a placebo, protože tu transexuální stylizaci frontmana přehlédnout nemůžu) dospěli. jen s o něco menší vervou, stylovostí a asi i talentem napsat nějaký ten (snad i rádiový) hit.

zpátky ale k hlavní hvězdě večera. ve zkratce řečeno - kapel jako sunshine bychom si mohli vážit už proto, že a) nehledě na smlouvu s americkým labelem (i když dneska ji u nás už má kdekdo) přijedou do socialistického mléčného baru (myšleno pouze interiérově) a lá u-club, kde za b) předvedou výborný koncert nezávisle na tom, že jste takový (myšleno pouze line-upově) už párkrát za uplynulý rok viděli. přesto jim spousta lidí vyčítá, že jsou jen nafouklou bublinou postrádající výraznější melodie, vlastní nápad atd. objektivně řečeno staví sunshine nepokrytě především na image a jisté (nejen) hudební ideologii. přičemž právě slovo "nepokrytě" má svůj smysl. dobrá muzika s nevšední nečeskostí se jim tak doslova pod rukama mění v celý malý hudební kolotoč, jaký je kolem sebe schopna vytvořit pouze sebejistá, nezamindrákovaná a odhodlaná kapela.

kay buriánek v autě poslouchá bodyrockers, bloc party, kasabian a interpol, což snahu ztělesnit ten či onen dobový trend jen potvrzuje. to ale, dělá-li to člověk dobře, není čas od času vůbec na škodu. navíc se toho zjevně nebojí. jeho hlas se spíš než zpěvem nazývá charismatickým projevem, svíjení se na pódiu ideálně zapadá do angloamerické produkce post-strokeovské scény. párkrát jsme jej viděli už i klečet, není-liž pravda. mluví s nepopiratelným (někdo by řekl zábavným) americkým přízvukem, oblíká se jen do černé, bílé a růžové (ačkoliv, v ostravě byl k vidění i v zelené). má svůj styl. komplexní projev. charisma, jaké mu může každý druhý závidět. neříkám, že jsou, a tím tedy i jejich olomoucká zastávka, zcela prosti chyb. ostatně jako každý. snad jen - v jejich případě se těch plusů pořád drží nějak víc. hitové/zábavné/silné singly + nulový strach z vlastní vyprofilované osobnosti + impozantní amfetaminové kroucení se na pódiu + zapáleně a energicky odehraný koncert v umolousaném studentském klubu + a pořád dokola kouzlo osobnosti a donedávna i relativní nekonkurence schopnost jiných indie/garage-rockových kapel u nás.

"to je prostě hudba - a tu melodii si tam dáš na základě toho, že znáš desku," říkal kdosi za mnou. jo, filozofové mají občas pravdu... nejprimitivnější frází - výborný koncert!

ludva