robert balzar trio, yvonne sanchez & dan bárta
[parník] :: 23.09.2005

kdo byl 23.9.2005 v parníku, může si doslova gratulovat. spatřili jsme jazz v jeho nejčistší a nejkrásnější podobě.

taky tak milujete, když se ulousaná melodie stařičkého bluesu zastřeně nese ztemnělým klubem a protíná pomalu dým jako za zlatých dob jazzu 40. let? i to byla jedna z podob tohoto večera. a kouzlo té stařičké nostalgie přišlo záhy, když yvonnka začala zpívat "old devil moon". následovaly další dvě překrásné balady, které jejím sametovým provedením získávaly opravdový romantický rozměr, a brzy na to už málokdo seděl nehybně na místě. třeba u skladby "my romance", kde se běžně ukazuje jak její taneční umění, tak její temperament, jsem zapomínala dýchat. bravurně zvládnutý jazz ve všech svých podobách a polohách, láskyplná atmosféra a spokojené tváře kolem. plně rozvinuté mistrovství roberta balzara, stanislava máchy i jiřího slavíčka, šarm a neodolatelný půvab yvonnky sanchez - po necelé hodince jsme byli skutečně zralí na přestávku. ne, že bychom to lepší měli za sebou, to ne!

než došel dan bárta na pódium, vzduch se dal krájet. bylo to takové to nadšené očekávání, kdy si říkáte "prosím, už!". bouřlivý potlesk po první, kratičké skladbě intropicture nebral konce, a bylo to čím dál tím lepší. měli jsme totiž příležitost poslechnout si něco zbrusu nového, ne "jen" upravené věci illustratosphery. byla jsem přesvědčena, že svou nejlepší polohu má dan právě ve sféře těchto posledních dvou alb, ale mýlila jsem se. jazzové standarty pomalejšího rázu mě z mého omylu spolehlivě vyvedly.

a protože se poslední dobou často spekuluje o budoucnosti jazzu, já přidám svou trošku do mlýna. ráda totiž budu oponovat všem skeptikům a řeknu, že není čeho se bát. plně se shodnu s petrou konrádovou, která jazz charakterizuje jako princip. a jestliže se jazz zachoval bezmála století v neoslabené formě, je to díky osobnostem. žije totiž lidmi, vzniká výrazem, impresí a vkladem celé osobnosti - a tak jsme ho spatřili my.

a ta... jak to říci? ta radost, která se v tom všem odrážela! těžko se to vysvětluje, asi byste tam museli být, ale bylo to jednoduše odzbrojující - na konec se zpátky na pódium vrátila yvonnka, aby společně dovedli k dokonalosti skladbu dindi, jeden z největších baladických skvostů. stanislav mácha, který podal životní sólo, sklidil uprostřed skladby nadšený a upřímný potlesk od samotných protagonistů, a celá ta dojemná situace rozslzela i dámu vedle mě.

ale samozřejmě nešlo jen o tuhle závěrečnou, vrcholnou skladbu. celý večer mi připadal jako večer splněných přání, a jen mě mrzí, že nejsem v psaní zdatnější, abych vám to mohla zprostředkovat lépe. když jsem psala pozvánku, mohl ten můj entuziasmus přijít komukoli jako nekritičnost, ale ne. jakkoli jsem je vyzdvihla, nebylo to přehnané, ani v nejmenším. vytvořili dokonale harmonickou kompozici všeho, co se skrývá v jazzu. bylo to nádherné a strhující... (tady už prostě slova vážně nestačí).

vesna
foto: vesna