-123 min.
[parník] :: 29.10.2002

v rámci turné k nové desce home? zavítala kapela -123 min. i do ostravského parníku, kde odehrála dva skvělé koncerty. na prvním z nich jsme byli i my.

nejlepším důvodem pro kapelu pro cesty po republice je vždy nová deska. -123 min. takovou zrovna mají. jmenuje se home? a je... no jako ty předchozí: vynikající!
jak už bývá dobrým zvykem, minuty odehrávají v ostravě rovnou dva koncerty. tentokráte však mezi nimi byl větší rozdíl, než obvykle - přímo personální. téměř stálý host imran musa zangi (znáte z yoyo bandu, případně z monkey business) totiž musel středeční (druhý v pořadí) koncert vynechat kvůli jiným povinnostem. měli jsme to štěstí a absolvovali ten volume 1, takže jsme nebyli ochuzeni o jeho brilantní výkony na perkusích.

od počáteční mojo bride z alba try po závěrečnou seven ways to heaven z novinkového alba - a vlastně i dále přes celý přídavek (odstartovaný c´mon, back! z shooba dooba) - střídal jeden souboj instrumentů (do této množiny počítejte i zdeňka bíny hlas) druhý. každý part byl sám o sobě zajímavý a strhující. společně pak tvořily jedinečnou zvukovou smršť, rvoucí střech, celé domy, ba i plachty ze stožáru parníku*.

podobné divočárny byly občas zklidňovány lehkým závanem bluesové klasiky a drobnými hudebními žertíky. těch bylo poměrně hodně a nešlo je všechny zachytit a vysledovat. dobře se při tom bavila i kapela. to bylo nejvíce patrné na věčně vysmátém nováčkovi v kapele - emilu valachovi, sedícím za bicími. náladu si pánové přiživovali ještě lahví (každý svou) šampusu nejmenované značky. naštěstí s nima pil i míra, takže to nemělo v žádném případě škodlivý vliv na jejich výkony.

závěrečný song normální hrací doby - to teprve byla paráda! seven ways to heaven znají jistě fanoušci z koncertů už dlouho (že, trembi?), ale na desce se objevila tahle skladba až letos. v živé podobě až cirka čtvrthodinový kousek v sobě mísí jazzové a rockové prvky s příchutěmi arabského světa. no... lahůdka!

několikanásobný přídavek (diváctvo by jistě rádo ještě více...) byl pak jen logickým vyústěním výborného koncertu a člověku se po té jazzrockové nakládačce, trvající cca 123 min., až nechtělo odejít... u vchodu jsem si ještě - jen tak mimochodem - zakoupil dvě cd minut (home? a try), zaplatil dohromady tři kila (halelujah!!!) a vydal se do temné noci hledat cestičku k domovu.

* každé malé robě přece ví, že parníky nemají plachty...

blinky: