marty hall & band
[boomerang] :: 30.10.2002

trio mary hall, al webster a pavel malina odehráli v ostravském klubu boomerang jeden ze svých vynikajících koncertů, jehož část uvidíte i na č.t.

řádnou porci kvalitního kanadského blues nám dopřál boomerang toho středečního večera. a také porci bluesové pohody, rušené jen přítomnostmi kamer české televize (k jejich obsluze se ještě vrátím), které tu točily několik písní do pořadu folkmotivy (???).

kanaďan žijící momentálně v čechách (konkrétně v písku) - marty hall se svými kumpány k bandu: alem websterem za bicími a pavlem malinou na base, předváděli všem své instrumentální mistrovství. martyho kytara zpívala místy teskně, místy zas úplně jiným tónem. sóla upozorňovala na hbité prsty tohoto krále kanadského blues. precizní basové vyhrávky pavla maliny (potvrzující, že basa tvrdí muziku) a neméně precizní bití, či naopak jemná hra na bicí ala webstera - toho si také nešlo nevšimnout.
když se marty při jedné z písní přiznal ke country vlivům na tuto skladbu a vůbec k lásce k onomu druhu muziky, ani nevěděl, jak mi nahrál. potvrdil mi totiž, že to co jsem slyšel celou dobu v jeho hlase - ten country feeling - není jen můj soukromý sluchový přelud. tím se asi nejvíce lišil od mých oblíbených bluesmanů (johna lee hookera, či krále b.b.).

v jistou chvíli se při klasických pomalých bluesových kusech odkudsi začala ozývat foukací harmonika po poměrně dlouhém hledání a hlavou točení jsem objevil zdroj: pepa streichl u baru nevydržel a občas si nezávazně s pány na pódiu jamnul. příjemný okamžik jen dokreslující skvělou atmosféru v klubu.

stejný okamžik však odhalil jinou skutečnost. nedávno jsem v recenzi jakéhosi koncertu (tuším v časopisu &musiq) četl zajímavé přirovnání, na které si občas vzpomenu: "drzí jak kameramani č.t.". jeden z nich, který bral pepu s. záběrem zpoza baru, vyskočil si na bar a u stropu začal - sledován barmany s otevřenými pusami - nasměrovávat místní lampičku. a možná bych se ani nemusel zmiňovat o tom, že jakmile jim padla a měli natočeno dost materiálu, vesele (a docela hlasitě) mezi sebou rozprávěli, což při klidnějších sonzích přídavku působilo poněkud rušivě... vážně nemusel - ale když už je to venku...

nenechal jsem se však zprudit a tu hudební pohodu jsem si vychutnal až do samotného závěru.

blinky: