kino na hranici
[český těšín] :: 19.-23.04.2006

vesna se vrátila z hudebně-filmové přehlídky "kino na hranici" plná dojmů a různorodých informací. i osmý ročník nelze než kladně hodnotit-vzali jsme si na mušku snivce, moimir papalescu&nihilists, jana budaře s kapelou a ullisses IV.

svého času nadějný hudební magazín filter vás rád zasvěcoval podrobnými instruktážemi do toho, jak se stát slavným raparem nebo jak si zajistit kariéru úspěšného manažera apod. já jsem tedy zbystřila a vyčíhla pár užitečných informací pro ty, kteří se chystají na organizaci kulturních festivalů.

pominu-li propagaci, při níž se nejlépe prodává skutečně barvitý a nápaditý program, jde především o to, zaujmout publikum už při zahájení. deklarovat kvalitu festivalu a vystříhat se nudných oficiálních a neosobních projevů. je fikané pozvat si k úvodnímu slovu celý regiment těch, kteří měli a mají s festivalem co dočinění a každého nechat říct pár podstatností. a když k tomu přidáte i vtipnou anketu s vtipnými umělci, máte nakročeno dobrým směrem. pak se můžete spolehnout na klasiku, takového kalibru jako je němý erotikon gustava machatého, a dodat tomu punc osobitosti. nejlépe tedy živou hudbou. nikdy se nespokojte s málem! díky nedávnému laskavému uvedení tohoto zásadního snímku evropské kinematografie českou televizí už víte, jak by to mohlo vypadat s tradičním orchestrem, ale můžete udělat víc. třeba tradiční orchestr vyměnit za netradiční - za "zapomenutý" orchestr pražského divadla archa. snivci, nestabilní to soubor, ve kterém se od roku 1992 vystřídalo přes 100 umělců, je všemi mastmi mazaný a znalost zákonitostí tvorby filmové hudby prokazoval nevídaně dobře. 7 statečných si zaslouží vyjmenovat - jejich půl druhé hodiny trvající improvizaci se chvílemi člověk poddával stejně ochotně jako "slečna dcera" olafu fjordovi na plátně. jak také jinak, jsou to snivci... jaroslav kořán - bicí nástroje, perkuse, orloj snivců (zakladatel, autor proklamace snivců); agnes kutas - zpěv, housle, viola; ridina ahmedová - zpěv (zastoupila čínskou vokalistku feng-jün song); marek šebelka - klavír, orloj snivců; petr tichý - kontrabas; milan kramarovič - kytary; jan holeček - flétna, klarinet, bass klarinet, soprán saxofon, midi saxofon.

počkejte moment. že nevíte, kdo jsou to snivci? neznáte je? račte zde. to mě tedy přivádí k další myšlence: informovanost návštěvníků je nesmírně důležitá. neškudlete a dopřejte lidem možnost dozvědět se co nejvíc. katalogy s kompletními přehledy, reporty i kritikami filmů obohacený o rozhovory s tvůrci apod. je vaší skvělou vizitkou.

pak zvažte, jestli je chytré, stihnout vrchol festivalu už v jeho první polovině. nemusíte být jasnovidci, abyste odhadli, že po koncertě moimira papalescu&nihilist přijde stěží něco tak silného a budete kompletně zboření. vstát v sobotu ráno na desátou/fimfárum2 bylo husarským kouskem. horší/vtipné je, že vám toho o tomto koncertu moc povědět nemůžu. vždycky jsem tyhle samozvané členy intergalaktické federace pozorovala z patřičné vzdálenosti. dokud si je nenecháte vlézt pod kůži, nepochopíte, proč sebou lidi pod pódiem tak nesvéprávně trhají nebo proč to celé působí tak notně psychoidně a dekadentně. tentokrát jsem šla blíž. už po první skladbě jsme podlehli rytmu moimira jak městečko hammeln krysařovi a moc víc toho nevím, protože stejně jako přiváděla sonja do transu sebe, učarovala i nám. jistá jsem si byla ten večer snad jen tím, že i pohnutí mysli a vyznání "music is our god" může být neskutečně naplňující. a vyčerpávající.

a nasnadě je tedy další otázka. zda dát sérii filmů, všechny pro prakticky stejnou cílovou skupinu, natěsno během jednoho dne. zkuste zajistit dostatek volného času. spousta lidí se totiž při své umělecko-investigativní byť by zdravé kulturní chtivosti nedostane třeba 12hodin z kina ven a to má své nevyhnutelné následky. když se potom schyluje k večeru, tady konkrétně v sobotu k jedné z nejzajímavějších událostí festivalu, koncentrace, nadšení a vitalita jsou už déle nepřítomné. pokud už tedy k takovému maratónu dojde, pamatujte, že každý večer musí být něčím extra výjimečný.

jan budař s kapelou "něčím výjimečným" je. zaujali ale nejen v pozitivním slova smyslu. půvabná aranžmá, nápaditá, většinou založená na klavírním tangu a zdobení kontrabasem a violoncellem, jsou v něžně melancholických eliščiných malých tísních základ. a pokud jde o instrumentální provedení, ta malá taneční dramata byla zvládnuta špičkově. ale jan budař, vtipný svým někdy roztržitě bezradným a někdy důsledně strohým projevem, se v nejlepším světle nepředstavil. časté cynické a sarkastické narážky na pana zvukaře, které měly pravděpodobně jen zastřít jeho vlastní nervozitu popř. omluvit minimální technické problémy, totiž kazily výsledný dojem. prakticky stejně jako jeho nedůsledná artikulace a příliš uvolněný zpěv kazily nádherné morávkovy texty. (přehraně a nepřesvědčivě místy vyzněly i druhé hlasy violoncellistky.) na druhou stranu měl možná právě i tenhle nezpůsobilý projev svůj podíl na líbivosti dětinských balad jako "maminčin prs" nebo "tatínkovi". jednoduchost je v rukou umělců někdy obrovskou zbraní. klíčem k důvěryhodnosti, na kterou musíte během vystoupení eliščiných písní přistoupit, abyste si jej mohli skutečně prožít. teď je asi jen otázkou času, kdy eliščin band se svým velkým potenciálem v podobě netradičních písní vydá album a zaujme, ale jestliže ztratí něco ze své milé komornosti a krásné naivity, možná toho zůstane z jejich současného kouzla, které omlouvá neprofesionalitu, málo.

a ještě vám povím o ullisses IV "vyhlášeného" mikolaja trzaszky, přičemž zkusím absurditu celého "koncertu" vylíčit co nejvěrněji. on sice vyprodaný sál kulturního střediska propadal chvílemi nadšeným ovacím, ale nenechte se zmást. tento saxofonista je polák, stejně jako většina publika. a nic proti severním sousedům, jejich srdečnost, styl i jazyk mám vlastně moc ráda, ale přiznejme jim i silné vlastenecké cítění a zaujatost. a tyhle ovace byli jen jasnou deklarací jejich vyhlášené solidarnosći. čtyři chlápci na pódiu nerespektovali zákony hudební kompozice ani v základních rovinách. žádný rytmus, žádná melodie, žádné téma, chaos. nabubřelé exhibicionistické sólíčkování od prvních tónů nebralo konce a jeden hráč jakoby neakceptoval druhého. najednou jsem začala doceňovat krásu ticha. tvrdě se ohrazuji proti nekontrolovatelnému free jazzu, který skvrní dobrou pověst a čest jazzu jako takového. ano, asi jsem postmodernista, ale nebudu si přece hrát na pokrytce. je pravda, že jsem byla za taková silná slova důrazně pokáraná, ale nic si z toho nedělám. dozvěděla jsem se totiž jen tolik, že jsem na pochopení tak vysoké formy jenom příliš omezená. jenže v tom případě je stejně omezených i dalších 30 mnou dotázaných, čechů pochopitelně. tedy poučení zní: prověřte si, co zvete - vždycky, všechno, osobně.

a pár rad závěrem: nebojte se překvapovat! ať už nápady, invencí nebo přístupem. v tomto případě byla nadmíru příjemným překvapením například neočekávaná debata s petrem zelenkou, který je přesně tak skvělý, jak byste čekali. k tomu mějte pevné nervy, po ruce přátele/solidarnosć a zařiďte, abyste byli postradatelní. pracujte v terénu, ať vidíte výsledky své práce, a nezapomeňte se bavit. toť vše, artu zdar!

vesna