bratři orffové
[jazz club] :: 16.11.2006

havířovský jazz club měl to potěšení přivítat netradiční a do jisté míry naprosto originální seskupení, které si v poslední době podmaňuje stále více posluchačů. o koho se jedná?

kapela na trase krnov - praha. letošní největší objev. těžko pojmenovatelný styl. poklidná a podmanivá hudba. neotřelé texty. to vše a určitě i více jsou bratři orffové, kteří letos vydali svůj debut s názvem bingriwingri. že nevíte? pojeďte se mnou...

původně jsem si myslel, že když budu na místě skoro hodinu předem, nebude v ničem problém. chyba lávky! veškerá sedátka byla zaplněna obyvatelstvem reprezentující všechny věkové skupiny, nakonec jsem však zabral poslední židli za zády zvukaře, jenž neměl zrovna dobrý den, protože se mu celkem úspěšně dařilo sabotovat ivánkův zpěv. povědomí o bratrech je tedy zřejmě na úrovni.

s jedním albem na kontě tak nějak tušíte, co vás čeká. a tušení se naplňovalo a naplňovalo nejen k mému nadšení. pozvolný rozjezd střídají písně rychlejšího charakteru, které však v repertoáru tvoří menšinu. kytarista lukáš klečí na pódiu a téměř nezaujatě si vybrnkává rytmus, jakoby ani nevnímal obecenstvo. basák se za mírného pohupování a se zrakem sklopeným oddává hudbě. někde vzadu sedí chlapík s trubkou a spokojeně si potrubuje a to vše v čele s ivánkem, který s přemýšlivým výrazem zpívá o zvláštních věcech. sotva dozní poslední tóny, už nastupuji do vláčku, který mě veze do bingriwingri - města většího než moskva, města v budoucnosti, kde lidé sledují telesfaces a hrají na kostrafóny. bingriwingri je vůbec pozoruhodný song, kde bratři demonstrují svou originalitu. jazzově hrané bicí, rozměrné ambientní plochy, tklivá trubka a melodické piano. tenhle model úspěšně funguje i v dalších písních, pro folkaře přidáme navrch i kytaru. z bingriwingri vystupuji zpět v jazz clubu a vstřebávám melodie opět z kategorie těch pomalejších. nejprve malé představení města krnov prostřednictvím krnovské, vzápětí nevypínám, která za sebou táhne špetku deprese, což si uvědomuje i ivánek a slibuje, že smutně se loučit rozhodně nebudeme, proto obrací směr na jihovýchod a orffové mění řeč na tatarák, obecenstvo uznale pokyvuje hlavami při tónech onyta almyim. hlasité nadšení si žádá přídavek, který je však již poslední skladbou večera.

jestli bratrům orffovým svědčí nějaké prostředí, jsou to rozhodně malé kluby s intimní atmosférou, která dá vyniknout lehké poetičnosti projevu a těžkému uvolnění mysli. už se těším na další album podpořené šňůrou koncertů.

yngwie