colours of ostrava 2007
[ostrava] :: 12.-15.07.2007

poslouchat čtyři dny kvanta hlasité muziky, popíjet pivo z kelímku a živit se čínskými nudlemi a párky v rohlíku může vypadat jako hodně podivný způsob trávení slunného letního víkendu. kupodivu je to činnost nebývale zábavná, zvláště jde-li o čtyři dny trávené na ostravském festivalu colours of ostrava. inu, posuďte sami.

první festivalový den zahájil gipsy.cz, jeho vystoupení jsem však pročekal ve frontě u vstupu. organizátoři patrně nepočítali s tak velkou účastí hned první den, pro jistotu alespoň následně posunuli vystoupení tak, aby nikdo nezůstal před branou, když zahraje goran bregović společně s jeho kapelou pro svatby a pohřby. oproti vystoupení na colours v roce 2003 přijel bregović s podstatně menším ansámblem, i repertoár byl poněkud subtilnější, leč dle mého názoru posluchačsky stravitelnější. objevily se jak tradiční filmové písně (včetně nesmrtelné undergroundovky kalašnikov), tak kusy z aktuálního alba a stejnojmenné cikánské opery karmen with happy end. koncert byl opravdu prvotřídní, hudební zážitek nezkalil ani místy poměrně vytrvalý déšť, který koncert bregovićovy dechovky provázel od začátku až do konce.

páteční program nabízel, alespoň v mém případě, řadu neznámých jmen, takže jsem se s gustem pustil do obhlížení neznámých muzikantských vod. nejprve jsem přičichl ke třem kapelám české provenience: sunflower caravan zahráli na černé louce, instrumentální trio ve složení klávesy, basa a bicí zaujalo na první pohled suveréním živelným projevem - tihle muzikanti v čele s talentovaným klávesákem ondřejem "andy" čermákem spolu hrají už od malička a výtečně jim to šlape. na scéně v podhradí zahráli the prostitutes vezoucí se na vlně britské kytarové muziky a popularitě slovíčka "indie", v rámci vyhledávání odlišných hudebních zážitků jsem zalezl též do klubu marley, abych přičichl k najazzlým toxique, pražské partičce která má ve svém čele výtečný hlas charismatické kláry vytiskové.

prvním intenzivnějším hudebním zážitkem byli francouzští watcha clan, elektronický podklad sestávající zejména z jungle a drum'n'bassových smyček doplněný o kontrabas a okatou zpěvačku s neodolatelným tanečním stylem. opravdu vkusná taneční směs, která byla jedním z mých vyplněných festivalových tipů. na černé louce zatím dohrála marie rotrová (sic) a nastoupil richard bona, jistě zručný hudebník, jehož poklidnou muziku bych však zvolil spíše pro domácí poslech. podhradí pak ovládl soubor salsa celtica, roubující irskou melodiku a nástroje na tradiční kubánskou muziku. pro milovníky salzy jistě příjemný zážitek, já jsem však raději odešel shlédnout vystoupení vinicia capossely, performera jako vystřiženého z felliniho kabaretu. zážitek vskutku podivný.

sobotní den byl řádně vypečený - teplota se šplhala kamsi ke třicítce a pořadatelé zarputile bránili vnášení vody do areálu fesivalu. dalším nepříjemným překvapením byl náhlý zákaz psů (zajímalo by mě, kam umístili své čtyřnohé miláčky přespolní příchozí...). úplně nejvíc se pak vyznamenal organizátorský tým při jednáních s pořadateli mistrovství světa juniorů v atletice, kdy sice zajistili vstup sportovcům, nikoli však jejich průvodcům/tlumočníkům. ale vraťme se k hudbě. zatímco na černé louce zazářila slovenská družina, chráněnci indies records nabízející přijemné pojetí slovenské lidovky (rozuměj worldmusic po slovensku), v podhradí si návštěvníci festivalu mohli trsnout na pilsner ska orchestr tleskač. výtečný koncert zahráli psí vojáci rachitického filipa topola, naštěstí bez obligátních žiletek, zato se skvěle zahranou závěrečnou skladbou sbohem a řetěz. škoda jen, že byli zahnáni do koncertního stanu, zatímco hlavní pódium z nepochopitelného důvodu okupovali slováci imt smile, kteří mě o svých kvalitách utvrdili výrokem, že "zdejší publikum snese všechno". dobrou show předvedli balkan beat box, kokrháním kohouta a ržáním koně provázené sety elektronických smyček kořeněné dechy v balkánském duchu publikum spolehlivě rozeskákaly. charismatický tomer yosef pobíhal po pódiu sem a tam, šplhal po pódiové konstrukci a očividně by snesl i další kousky, nebýt relativně brzké hodiny jejich vystoupení. milovníci mírnější muziky jistě ocenili izraelský popík idana raichela a samozřejmě též gipsy kings, kteří zahráli i své staré známé fláky. já osobně však za vrchol sobotní produkce považuji x alfonso, kubánce, kteří nejen skvěle zahráli, ale své vystoupení provázeli zdařilou videoprojekcí a skvělou pódiovou show. citlivě poskládané podkladové smyčky a klasické nástroje, prvotřídní rytmika, skvěle tančící zpěvačka, zkrátka radost pohledět. má poslední sobotní štace - orange blossom s podivnou pódiovou světelnou kreací zdaleka nesplňovala buletinové prognózy o spojení transglobal underground a asian dub foundation. francouzi hráli spíše těžkopádné rytmy, perkuse dle mého zbytečně vyčnívaly nad skladbami a na první pohled inovativní housle se po třech skladbách snadno oposlouchaly. své samozřejmě způsobila i únava z celodenní hudební produkce, takže nezbylo než vydat se vstříc poslednímu festivalovému dni.

ten, alespoň pro mě, zahájili tuzemští gothart. jejich předposlední album rakija'n'roll mám popravdě raději než to aktuální, proto jsem ocenil zejména hudební ohlédnutí ke staršímu období, kupříkladu v písních manea nebo shto e chudo stanalo. na scéně je pak vystřídalo dámské drio z jůesej saucy monky s šikovnou bubenicí, která poměrně zajímavým způsobem kompenzovala absenci hi-hat ve své bicí sestavě. muzika odkazující k rockovému stylu tak, jak jej prezentuje kupříkladu alanis morissete, rozhodně neurazila. v podhradí následně vystoupili polští brathanki, jejichž pojetí lidové muziky směřovalo k tradičnímu hutnému rocku a přestože oslnili publikum skvělou hudebnickou zručností, zůstal ve mě dojem, že až na světlé výjimky hráli buďto klasický osmdesátkový hard rock nebo echtovní lidovky. z lenivého horkého odpoledne už náruživého posluchače příliš muziky nevytrhlo. v indies stanu zahrálo sedm kapel vydavajících pod křídly tohoto vydavatelství (kupříkladu tara fuki), ba cissoko se svou harfou kora předvedli tradiční africkou muziku v novém hávu se zajímavými aranžmá, nicméně pořádné oživení přišlo teprve společně s otentikk street brothers (jaman), kteří doslova uhranuli zdejší publikum a svým lehce naivním projevem (jaman) jej donutili k všelikým kouskům od mávání rukou přes sedání a vstávání až ke koordinovaným poskokům vlevo a vpravo. jaman. osb představují klasický hudebně relativně minimalistický dancehall, taneční hudební směr navazující na roots reggae, v podání bratrů však ještě říznutý "sega", tradiční lidovou muzikou z ostrova mauritius (respektive seggae, jakousi fůzí sega a reggae). nebýt poněkud plytké textové přímočarosti, byl by zážitek z koncertu takřka dokonalý. jaman.

a to byly barvy 2007. desítky obskurních tetování, spousta muziky, pár zajímavých objevů a otázka s čím pořadatelé vyrukují příště...

krysa