colours of ostrava 2008
[ostrava] :: 10.-13.07.2008

dva reporty v jednom, aneb pohled dvou našich redaktorů na letošní ročník festivalu colours of ostrava...

masivní festival::
masiv je pro mě spousta vrcholů, něco co nepřehlédnete, díky dešti třeba i výzva nebo zkouška, těžko s ním něco uděláte, on ale určitě udělá něco s vámi. letošní colours nebyli jen ve znamení ženských hlasů, jak bylo plánováno...

začátek colours::
zlatu se dá za její vizionářskou dramaturgickou činnost odměňovat zlatými a cennými soškami každý rok, ale stejně je to málo. sošky svou hodnotu udržují, kvalita jejího umění stoupá. první den byl sestaven nesmírně prozíravě. dát jako první koncert devu premal s mitenem, v kostele, mi nejdřív moc nesedělo – nemělo by se otvírat něčím živým? bubny, barvy a tak? ne. naopak. meditativní a medové zpěvy s jen drobnou příměsí civilizovaného světa nás dokonale uklidnily a naladily. soustředění na podivná slova ve starých jazycích, přecházelo do laskavého brumenda a sborového zpívání manter, které minimálně ve mně opravdu způsobilo zvýšenou rezonanci. i když bych to normálně nepřiznala, cítila jsem ji ještě dlouho. dlouho poté, co ukončili koncert přesně tak, jak se k nim hodí. poprosili nás, abychom už netleskali. abychom se jen radovali z toho, co bylo, radovali i z nastoleného ticha, kousíček si ho vzali sebou, a pokud budeme chtít, znova ho přinesli v sobě, až na ně přijdeme příště.

zahájení::
jsem moc ráda, že letos nezůstalo jen u euforického uvítání zlatky, primátora a výkonné ředitelky. colours potřebují extraordinární úvodní pompu/bombu. dostalo se jim ho – od vladivojny la chia a jiřího sedláčka (herec národního divadla moravskoslezského - pozn.red.), který poté moderoval právě hlavní scénu. napínavý hudební podklad, vladivojna v křiklavé červené jako neohrožená toreádorka nahánějící pohledem i všemi tělesnými projevy strach a sedláček jako nezkrotný býk. svými rohy ze štětců namaloval na bílé toreádorské plátno automatickou malbu plnou zářicích skvrn – symbol letošních barev.

přivítejme jana garbarka. hvězdu, o které se snad napovídalo nakonec mnohem víc než o sinead o´conner nebo o komkoli jiném. není divu. začínat fest evropského významu mystickým něčím s jazzovým něčím, to je odvaha. navíc je garbarkova hudba opravdu náročná, jeho spoluhráči profesionální lahůdkáři, doslova a dosóla, a bylo otázkou s velkým otazníkem, s jakou reakcí se to sejde. někde jsem slyšela, že přišlo skoro deset tisíc lidí. není to tak růžové, jak to zní. mnozí celý koncert prokecali, mnozí odešli v půlce, mnozí před koncem. mnozí se k ovacím ve stoje postavili jen ze slušnosti a mnozí ani netleskali – jen tupě zírali na překrásné pódium s měňavou blánou. ano, bylo to nepopsatelné, ale místy také zdrcující. tisíciruký ale i zpěvavý čarovný gurtu, zarputilec garbarek a pianista rainer brunninghaus předvedli nejvyšší podobu umění.

objev colours::
stoprocentně aim, aim z itálie. jejich nahrávky na mě neudělali vůbec dojem a nešlo mi do hlavy, proč má tenhle průměr dokonce dva koncerty! když jsem se ale vzdala animážového bárty a s těžkým srdcem i polyfonních korsičanů na českobratrské, dostala jsem za odměnu indie rockový koncert par excellence. je škoda, že materiál na webu nezní poutavěji než čeští clou, ale naživo jsou od prvního momentu k zulíbání (na rozdíl od the violet burning, kteří jsou naopak z uší do uší dost nudní). nemůžete od nich odtrhnout oči. jejich jižanský temperament a muzikantská vášeň jim lezou ven i očima a už při dozvučování byli sexy. frontman marco fiore umí řvát, šeptat, zpívat, je herečka, chvílemi holčička, hlavně ale propadá stavům. všichni tři se tím nechávají totálně pohltit. tak musel vzniknout emo-rock a tak by se měl prožívat. jako to prožívají oni. fiore se plazí po zemi na zádech, trhá si tričko a sóluje jenom pro tu jednu, marco si přivádí infarkt a bubeník matteo, a to mi na na místě vyrazilo dech, při největší gradaci skladby přeřve bez mikrofónu nástroje i zpěvy. (viz youtube). a přitom to nebyla depka. jen obrovská síla, nekontrolovatelný projev života muziky. u nás mi to takhle ještě nikdo ukázal.

hříčka colours::
tak tady bojuje šamanka tanya taguaq s nedůstojným pražským výběrem II. jako úplné štěně, tím spíš ve vodách bigbítu a českého undergroundu, jsem zažila velké překvapení. chcete vědět, jak absurdně jsem to viděla já? kocáb je kocábka, jasné. k tomu ale chlapík, který to válí na šestistrunnou basu, samozřejmě slušné zázemí letitých instrumentalistů a vrcholné číslo, už ne gumová maska kultovní stařecké tváře ropotáma, "slečna zpěvačka". krutá černovláska, rozkročená s výpadem k publiku, v závodní černé polstrované kožené kombinéze vřískající do mezičasů kocábových popěvků. měla jsem to štěstí vidět reakci mladých italů. připadalo jim to zábavné, v karikaturním smyslu. bylo to pro ně i pro mě podobné "uau" jako vidět vítěze jakési řady eurosongu – ty hustě maskované až odporné lordy. nebudu ale zatajovat i druhou stranu mince: publikum zuřivě poskakovalo, trhalo košile a zažívali skoro-zapomenuté buřičské orgie z mládí. proč jim to nedopřát? samozřejmě, zvířecí královna, žena a mnohem víc, která šelmovitě ulovila, co jí zavonělo, nemá obdoby a tím pádem přinejmenším jeden velký prim. její projev se nedá nazvat zpěvem, ale patřičná slova na to taky nemáme. orgasmický jekot, hlubinné ponory odněkud z medvědích nor, kočičí vrnění, zvuky dřeva a bouřky... kolik může existovat lidí, kteří to dokážou?

ženy colours::
lou rhodes, paradoxně avizovaná jen jako malinká star, sinéad o'connor, noa a inga liljeström. čtyřlístek, co nosí štěstí?

noa měla asi auru jen do 150. řady, protože okouzlení předních linií nechápu. byla příjemná, má moc hezký hlas, její písničky jsou milé a umí to s perkusemi, ale... prostě ale. možná si za to můžu – odsuďte mě.

vlastně přijednom rovnou i za to, co povím o sinéad. tři písničky mi stačily. zásadně neodcházím z koncertu dřív, ale sinéad byla prázdná jako krabička cigaret na konci večírku. její půvab, ten fyzický, hlasový i duchovní, byl buď legendou, nebo dar na dobu určitou. víme, že se sebou nenakládala dobře. řekněme, že její příjezd a nakonec regulérně odehraný koncert plné délky byl jen poloviční výhrou. kdo čekal hodně, možná odešel smutný.

za to po inze zůstala vůně noci, odstín měsíce a rozmazaná krajina. vždyť je přece noir... v tmavě zelených šatech šahala po červeném telefonu a zpívala přes něj jako sestřiky z cocorosie, když se nikdo nedíval, plazila se tónem až k nám a vyvolávala björk. a přece měla něco svého - osobní magii a pronikavý vzlyk.

magická je i lou rhodes. její hlas si nespletete. byla mi bližší těch deset let spjatá s andy barlowem v lamb, ale jak ona sama říká, písně, které složila, fungují i bez techniky. jejich původní zaškatulkování do trip-hopu se jí protivilo a už s první sólo deskou jsme poznali proč. je vlastně folkově založená, nejraději vystupuje sama, nepotřebuje nic a nikoho. já bych ji viděla raději znova s andym, ale intenzivně jsme reagovali i na opravdu okleštěnou verzi věcí jako gabriel nebo rain.

průšvih colours::
myslím, že to mohl být i záměr, ale taky si myslím, že je to jedno, co původně chtěli. prostor, který byl vyhrazen pro divadla ani jednou ani trochu nevystačil potřebám návštěvníků. já osobně jen nakoukla na stav před branami, když měl začínat dušek, a bylo to velice neutěšené. mít na festivalu tři republikové premiéry a nechat je na tak malinkém a nedotáhnutém plácku, to je jedním slovem přinejmenším a slušně řečeno škoda...

no a potom recycler. mohli být úžasní, ale nesměli by se zbořit už před koncertem. zvesela to zachraňovali špatně vyslovenou omluvou "sorry, we have a technical problems", ale jaký technický problém mohl mít basák, který se prostě jen nedokázal trefit do rytmu? taktně pomlčím o tom, že dj i mc chvílema ne a nemohli dopasovat desku na gramec...

ponocování colours::
první jsem si odtančila v hodně dovádivém stylu. vtipní dandy warhols to umí zaonačit tak, abyste jim šli na ruku a nepoznali, že vlastně opravdu jenom vykrádají. blur, oasis, gorillaz, coldplay - toho bylo, co připomínali, s každou skladbou jinou star. když tím ale takhle baví, je to snad i legitimní. další noci ukončovali narcotic fields a please the trees. jejich živé výkony mě pořád ještě těší a naplňují. a nejenom mě, soudě podle obsazení tentu v skoro ranních hodinách. mám z nich ohromnou radost. nová vlna českých kapel. díky bohu za ně.

goldfrapp colours::
best of. dokonalí, božští. prostě nejlepší, úplně nejlepší.

bonbonek colours::
koop. koop se svou duhovou hudbou plnou cingrlátek, kudrlinek a sladkých melodií. Skvostná, neustále se převlíkající hilde louise asbjornsen, koketností silně evokující marylin monroe a nonšalanci žen z dob smyslných swingových kabaretů, nás dokázala elegantně roztančit i v několikacentimetrové vrstvě bahna. Byla k nakousnutí, zahalená do zvuků moře, kláves a vibrafonu. Byli jsme z ní celí pryč. Škoda, že na pódiu je zase dost dlouho neuvidíme. Oficiálně oznámili, že se stahují do studia, chystat a točit novou desku (ano, úsměv, prosím).

neděle colours::
u krásnohlasé i krásnonohé bittové se stalo, co bylo očekáváno – do kostela se dostala jen malá část z těch, kteří jsme jí uhranutí.

naivně jsem doufala v osvěžení craigem adamsem a jeho gospelovými přáteli. při druhé písničce se ale strhlo, co už každý ví, a vytleskávané, snad průtrží ještě vášnivější "halelujah!" si křičel sám, i bez kumpánů, kupodivu ještě dost dlouho.

během krup, řevu dívek a arktického ochlazení jsem i já, než jsem došla domů, propadla panice a zoufalému černovidění. zázrak a dvě vodky mě dostaly nakonec už jen na j.a.r. superhero klempa nás přivítal v brně, rozpařil viktoříka, ten zase bártu a ten nakonec ukázal pupík a zavzpomínal na alice.dní éru (rozuměj "odhodil akademičnost", se kterou si ho poslední dobou všichni spojují, a zařval si). jedinou vadou a pihou na kráse groove jarům vmáčkla produkce – zkrátili je na polovic, protože bylo třeba nadehnat čas na divočení s gogol bordello. respekt všem, kteří si počkali a užili. jako loni se opět neslo "kdo neviděl gogol, jako by na colours nebyl". já byla. ještě teď to cítím.

vesna

čtyřdení hudební maraton odstartoval ve čtvrtek 10.07.2008, melancholické duše jistě potěšil jan garbarek group & trilok guru vskutku vytříbeným jazzovým vystoupením, my ostatní jsme vyzkoušeli pár festivalových desítek z plastového kelímku a hurá na disko partizani - šou v balkánských rytmech v podání shantel & bucovina club orkestar. příjemný koncert sestávající z předělávek a interpretací všelikých nejen balkánských lidovek. místy však mohl mít posluchač pocit, že skladbám schází plnost a troufám si tvrdit, že kupříkladu česká kapelka gothart na svém albu rakia'n'roll ztvárnila písně z repertoáru bucoviny o poznání lépe a energičtěji.

můj páteční program zahájila jesenická stálice priessnitz, odehráli tradiční set písní a došlo i na klasická švedíkova "okna" - tedy úsměvné výpadky v textech skladeb způsobené nejspíše místním parnem ve spojení s nemalým množstvím alkoholu. po chvíli bloumání mezi jednotlivými scénami se na černé louce rozzářila jedna z mých osobních festivalových hvězd - australanka inga liljeström s kapelou. z dechberoucích aranží spojených s šarmem a nonšalancí této půvabné a obzvláště nadané zpěvačky běhal mráz po zádch. zpívajíc šeptem do rudého telefoního sluchátka, v zádech jemné smyčce violoncella a broukání kontrabasu a těžké údery bicích. vskutku úchvatný hudební zážitek.

v sobotu okolo třetí jsem s chutí shlédnul ukázku ryzího grunge v podání aim - trojice zapálených muzikantů drásajících táhlé kytarové rify, trhajících hlavami a mlátících do bubnů sice nikterak rychle, zato však s vervou. lou rhodes z the lamb doprovázená pouze akustickou kytarou byla sice kouzelná, vydýchaný přecpaný stan a hlasitá muzika ozývající se z nedaléké hlavní stage mne však po druhé písničce odradila. o mnoho lépe jsem nepochodil ani u psalm drummers - svým hráčským uměním mne nikterak neuchvátili. sergent garcia byl přinejmenším příjemným tanečním zpestřením, konec jeho vystoupení však vyšperkovala první ze série táhlých dešťových přeháněk. v mokrých sandálkách jsem následně probloudil vystoupení sinéad o'connor, daby touré a goldfrapp. déle jsem se zastavil pouze u dabyho touré - jeho nevtíravý pop po mauretánsku měl vskutku něco do sebe. hezký koncert odehráli i mohelničtí toto nono, škoda jen horšího nazvučení - větší pódium by téthle početné partičce se dvěma sadami bicích bylo jen ku prospěchu. další bouřka pak uřízla větší polovinu z mnou velice netrpělivě očekávaných švédů koop, nakonec jsem se přeci jen odhodlal vyběhnout do deště a ani trochu jsem nelitoval. jakožto milovník stařičkých swingových kapel jsem byl záhy vtažen do víru jazzových a swingových rifů, tanečků a gest. to vše v poměrně moderním hávu, zpracováno decentně a s grácií. pro mne jednoznačně nejlepší záležitost letošního ročníku colours.

zamračená neděle pak půsopila spíše jako mdlá afterpárty - craig adams a jeho gospelová družina odehráli jednu skladbu a následně byli odříznuti běsnícími živly od zdroje elektrického proudu. po řádné kroupové spršce pak odehráli několikero fláků unplugged. diváci toužící po dunících rytmech a řvoucích kytarách mohli zaskočit na koncert 100° v nedalékém stanu. já osobně jsem byl nucen protrpět koncert cartonnage (omlouvám se, ale nesnáším osmdesátá léta v muzice...), hodinku pročekat v blátě abych následně zjistil, že čert ví z jakých důvodů bylo posunuto vystoupení budoáru staré dámy a užil jsem si tak přesně jednu jedinou poslední píseň jejich koncertu. tosh meets marley zvučili pekelně dlouho, odehráli pak sérii starých reggae fláků při nichž se člověk mohl uhoupat k zbláznění... docela mile mne překvapili les boukakes - francouzská partička se spoustou chytlavých tanečních rytmů vyrysovaných zvukem darbuky a ozvláštněných zpívanou arabštinou. a nakonec všemi očekávané vystoupení gogol bordello, hezká šou - na první pohled spontání, na druhý už o poznání méně (kolem kapely neustále obíhá skupinka pikolíků - jeden z nich má za úkol přesně umístit červený kyblík, na nějž eugene hutz tluče paličkami, druhý vytírá rozlité víno z lahve jíž kolem sebe zpěvák máchá, třetí pak v mezičase otírá jeho polepenou kytaru a citlivě ji ladí...) to že je vystoupení dopředu pečlivě nacvičené samozřejmě jen přispívá výtečnému skákacímu zážitku, kterýžto nezkalil ani vydatný déšť doprovázející poslední festivalový koncert.

nuže, třebas na přesrok.

jiří reiter