letos jsem měla výživné léto. mozaika z hudebních programů kdejakého festivalu vypadá jako moment osmibarevného kaleidoskopu. sporto, toxique, apatheia a ti druzí...

vezmeme to od spodu. nevím, proč ještě pořád nikdo neřekl zpěvákovi ze sporto, že zpívat není sranda a musí se to umět. na jejich koncertě na fresh film festu bylo do čtvrté písničky pusto a prázdno. vytráceli jsme se otráveni a rychle a hrstka opilých u baru je jediné, co jim zbylo. vím určitě, že už ani jejich slušný myspace nenaladím.

před nimi se to přitom docela slušně rozhýbalo. 100°c mají totiž pořád něco do sebe. i když jejich brant-pop je stoprocentně krokem zpátky, sound vyšperkovali a na koncertě nudí jenom tak, jako na albu. zase všude cpali dub a reggae, zase byli přehnaně afektovaní, zase bylo spíš co kritizovat, než co chválit. přinejmenším je ale doba, kdy fíďa neuměl bubnovat a "dj" hrál za gramcema to, co by zvládl každý z nás, definitivně za námi.

velkou radost mám z apathei. jejich koncert na festivalu dokořán patřil k nejlepším a vlastně víme proč. jejich, většinou jen nasamplovaný, violoncellista krystian danel se k nim na delší dobu trvale přidal a jejich kontakt dokonale stimuluje tvorbu. ukázky nových skladeb mi brali dech. tak jako mnohým jejich prosáknutí "ven" po vydání plnohodnotného debutu na konci roku 2006. mj. i jimi jsme si v karlových varech na fff spravovali chuť - jejich videoklip se objevoval na promítací stěně v centru nadpřirozeně často.

ale pojďme: přeskočíme: hop! budeme razit heslo "řádění není nikdy dost". ani blikátek, ani pazvuků, ani pohybu. nikdy nemůže být dost rytmů, beatů a ani recese. dj ventolin by vám o tom "zazpíval". jeden z těch nejtanečnějších úletů na podporu nu-ravu, právě nedlouho působící ventolin, pumpoval poslední červencový večer uherské hradiště hlava nehlava, noha, neruka. transformace, permutace, světélkování a nekončící hitové samply astmatika davida doubkasi si na čtyři doby zopakuju klidně i pod bodem mrazu. je totiž dost fikaný.

stejně jako toxique. chytrý a dobrý, to je toxique. a ne že ne (kučero a fialo). totiž tak: ladí-neladí s toxique a the uniques zo slovenska bylo zase nejzábavnější až po koncertech, při debatě. klasika. co já se dověděla věcí... dnes je totiž snad více impozantní vesele a bez servítek hrát, co koho napadne (tj. nesnažit se příliš), než vymazlit si dokonalé album, které bude svou precizností porušovat veškeré regule hudební malosti a typické nedotáhnutosti. usuzuji tedy aspoň podle toho, v jakém duchu se vedl rozhovor pro čt. klára musela obhajovat, že to není kalkul a chladná touha po zisku, že opravdu takhle opravdu cítí soul a rytmus a že přesvědčivé frázování a hra s hlasem není důsledkem "kopírování amy winehouse". a kluci se zase pomalu káli, že mají každý na dvacet dalších projektů – jsou to školení muzikanti, jazzmani, profíci – a je to po čertech znát. proč z toho někdo dělá problém, nemám šanci pochopit. není snad jejich spolupráce se sanchezkou, konrádem, langem, černými mosty, dusilenkou, medem nebo al-yamanem záruka vysoké kvality? já tleskala jako divá a jásala: konečně kapela, která ví! klárka s kucíma předvedla takovou show, že jsme se z toho málem posadili, ale někteří raději nešikovně vymýšlejí něco o kompoziční sterilitě. ale jděte...

třeba na batmana. to teď sice dost krapátko odbočuju, ale snad si můžu postěžovat. byla jsem totiž jednou z obětí davového souladu. nevím, co se stalo, že se všichni, vč. těch náročných, uvolili k extrémně pozitivnímu hodnocení "trháku sezóny", ale říct o temném rytíři něco opravdu pochvalného mě osobně dalo docela práci. takže na hlavu postavený systém – o špatném filmu dobře (nad csfd jsem tady pomalu zaplakala) a o dobré kapele málo. doufám, že se nové desce lenky dusilové, která vychází na konci září a kterou podpoří i 30.09.2008 koncertem ve fabricu, nic takového nestane. podle ukázek na webu respektu předkládá opět jen a jen to nejvybranější. streamujte...

vesna