-123 min.
[parník] :: 23.10.2008

špičkové duo bína - janáček opět měnilo - na postu bubeníka se objevil zkušený dvořáček a bylo to znát. report z ostravského parníku zde.

otvíralo se typickou mojobride, ale kupodivu bigbítově - nový bubeník, nový styl. aspoň hned z počátku to tak znělo. kdo je zvyklý na perkusové provedení minut, musel se s milošem dvořáčkem nějakou chvíli sžívat. jeho profil? je to aktivní muzikant na celoživotní úvazek, známý především ze spolupráce s kapelou nuo, s vladimírem václavkem nebo pavlem fajtem. jeho verze bicích tedy prostě muselo být jiné a undergroundovější než ty lehké martina vajgla, které jsme poslouchali krásných pět let, ale ještě do půlky koncertu jsem si nebyla jistá, jestli se mi líbí. navíc změn bylo více.

minuty sáhly po méně známém repertoáru, vynechali hity jako hey, son, home?, try apod. a jeli více skladby z mom nebo, pokud se nemýlím, zřejmě i skladby pro teprve připravované album (universal music). navíc si hned ze začátku dovolili osekat některé kusy na skelet, nechat jen útržky původních témat a jamovat, co to dá. to samozřejmě není špatně. neztráceli jsme se v tom. ale ukázalo to, že s panem bubeníkem ještě nepřekonali dobu přechodu. taky ale že je možné, aby bína byl ještě o chloupínek lepší – neuvěřitelné, když zvážíte, že svoje brilantní umění vypěstoval jako samouk... ve zpěvu drží svůj standart a plnění meziprostor citoslovci (kdysi tak vtipně) někdy přeháněl až k prázdnému překotnému mumlání. ale jeho cítění strun, jeho souhra s tělem nástroje a neoddělitelnost hlasu, slov a sól na hmatníku na mě působily silněji. nebýt mých prvotních rozpaků, strhl by mě jako nic. jenže dvořáčkovi přičítám i rockovější ráz a úbytek funky. pořádného groovu jsme se dočkali až ke konci koncertu a mě hravější, tišší nebo vleklejší pasáže chyběly. bína se taky ale asi těžko zastaví – aby se "udržel příběh", nakonec se kolektivně rozhodlo pro celistvý set bez přestávky a pánové vařili v neskutečných obrátkách.

podvědomě jsem pořád čekala na duovku bíny a bicích, tak, jak to s oblibou předváděli s vajglem. stalo se. tradici bylo učiněno za dost, ale zažila jsem lepší finty. o to víc jsem žasla, jak moc to kluky baví, jak na sebe pořád nadšeně pokukují – možná už potřebovali "dělat něco jinak". dali sólos los španělos, vkusně upravenou seven ways to heaven a jako poslední přídavek vtipnou country halekačku. hýřili. prostě hýřili pestrými motivy na všechny strany a nakonec i ten jazyk nejazyk přispíval k tomu, co si z večerů s minutami odnese každý – bezprostřední až dětskou radost. shooba dooba!

vesna