colours of ostrava 2009
[ostrava] :: 09.-12.07.2009

jako poslední tečku za letošními coloursy přinášíme ještě jeden report, který jsme nedali záměrně do 2 v 1 ale zvlášť, protože určitě vyvolá diskusi, do které vás tímto srdečně zveme.

zlata holušová zakončovala festival oslavnými slovy – prý byl tento ročník colours opět ten nejlepší. milá a vážená zlatko, opravdu nebyl, spíš naopak. symbolicky to lze shrnout počasím, přesně tak, jak probíhalo – na chvíli se objevila duha, ale vládla zima a pořád se stahovala mračna.

tento ročník colours byl velice nepovedený. a říkám to takto přímo a tak zostra hlavně proto, co čtu všude okolo. rekordní návštěvnost a pár spokojených hvězd snad ještě fantastický festival nedělá o ničem to nesvědčí. colours pro mě kdysi bývávaly ctěnou akcí roku, dnes jsou naprostým zklamáním roku. ano, na naše poměry stále přiváží velice cenná jména, ovšem zaprodal svou atmosféru a stal se přesně tím, co zlata údajně nechce – megafestivalem. na otázku, zda bude festival nadále rozšiřovat, odpovíděla, že nikoli, že chce zachovat rodinnou atmosféru. jak rodinný je festival o 26 tisících návštěvnících a 11 scénách a jak se vlastně liší od megafestivalu? letošní barvy víc než kdykoli předtím opravdu nabídly každému něco, ale na úkor alternativy a kvality, která šla tragicky dolů. kalousek? tomáš kočko? špinarová? xindl x? vážně? je to nutné? musíme mít ryze českou scénu, kam nastrkáme i rádiový konzumní mainstream? co příští rok? ewa farna, klus a ztracený? výborně – totéž můžeme zhlédnout i na koncertě pro všechny bezva lidi rádia čas. nedostatek nepopulární a undergroundové hudby se jistojistě dopředu podepsal i na skladbě publika. ano, všichni se pořád dokola dušují, že jsme diamantové publikum (jako kdyby jim nikdo nikdy jinde pořádně nezatleskal), ale jak to, že je zde najednou taková koncentrace opilců, otravných a protivných lidí, a jak to, že se dá pohodlně i bez čekání ve frontě dostat do kostela na tak úchvatné muzikanty jako jsou stivín, havlovi nebo clarinet factory? lidi jako jsem já a mí přátelé colours začali odpuzovat – ač nás to mrzí, příští rok nás nečekejte. pokud se tedy nezmění strategie dramaturgického týmu. dát na velký prostor hrůzu a oproti tomu ve stejný čas načevu s pavlíčkem a dj fivem narvat do miniaturního tentu, to je na zlost.

a když už se tak ptám, dovolte – co dělá tak neschopný a nezajímavý speaker, jakým jan budař bezesporu je, na hlavní scéně jako moderátor? my nemáme nikoho schopnějšího než herce, který se udělal na dvou dobře napsaných rolích? a ještě mi povězte, kolik z vás odcházelo s tím, že si odnáší zážitek na celý život? ruku na srdce... koncerty tata bojs s anh triem, davida byrnea, morcheeby i macea parkera byly hodné velkých slov, ale zapomene se na ně hodně rychle. není to gogol bordelo, mariza, tanya taquak, koop...

abych ale nebyla jenom negativní, povím o několika světlých momentech.

jiří stivín je úžasný – společník i muzikant. a dokáže to dokonale spojit. za půl hodiny vystřídal snad na deset dechů a na deset stylů, od lidovek po blues a svými chytrými průpovídkami a vždy perfektně mířenou perličkou, získal každého, kdo dorazil. skláním se hluboce jak před ním, tak před havlovými – jejich společné improvizace, které vznikaly včetně hlavního tématu přímo na místě, byly silně emotivní. složité a hluboké – jako vlastně tónové povídky havlových obecně. to skladby clarinet factory působily přesně opačně – rozjasňovaly a rozezpívaly nás zevnitř ven. nevadí mi, že lenka dusilová s beatkou hlavenkovou nedojely: clarinet factory jsou stejně úžasní i bez dívčího elementu a plnost jim dodal perkusionista/bubeník vitouš. nádherná, nadpozemská hodina...

podobné rozčarování jsem očekávala po čtvrtečním nymanovi, ale zůstal jaksi bez dozvuku. viním z toho dva důležité faktory: 1) ozvučení a preciznost provedení – nástupy početného doprovodného orchestrálního tělesa se několikrát slyšitelně zpozdily a již tak náročné, těkavé skladby, neupravené pro koncertní podobu, stávaly se ještě méně souladné a zvukolibé. pokud se pak dařilo, v jemnějších momentech, např. při mistrových sólech, působila jeho hudba velice výpravně až naléhavě, takže vyzývala k sebeuvědomění a pohroužení se. a to je druhá komplikace jeho vystoupení – v kelímkovém mraveništi plném hlučných zdravic a setkání se dalo koncentrovat jen s obrovským zapřením a nasazením.

na načevu jsem se neměla šanci dostat, stejně tak na dikandu – tent byl navíc obložen doufajícími čekajícími, což vytvářelo takovou zvukovou stěnu, že se ke mně dostával už jen dunící hluk. obdobně tak na n.o.h.a. se podívala jen hrstka z nás. uvnitř jsem byla až na danielovi benjaminovi. zvláštní post-punkový rock bavil už na pohled. daniel v uzounkých modrých mrkváčcích, v saku s krátkými rukávy a šíleným čírem hozeným dopředu vypadal jako puberťák, co se nervózní snaží odehrát zábavný set na americkém maturitním plese. k tomu spanile zpívající klavíristka a kytaristka, kterou jste genderově zařadili, až když otevřela ústa a hlesla a navrch bubeník cirkusák. rozervanost a neukázněnost indie vypalovaček by mě asi udržely ve stanu mnohem déle, protože jejich nevybouřenost byla skutečně originální, ale nevyvážený zvuk a katastrofálně přehnaná hlasitost dokonce i v lavičkové části mě vyhnala. a totéž se prý dělo i na načevě, totéž jsem zažila i na lesní zvěři. pan zvukař to zvládl snad jen na dva. ale to už zase přebíhám ke kritice – zůstaňme u toho, že indies scope a jejich nedělní program byl osvěžující a radostný.

lesní zvěř mohla být totiž pro mnohé objevem colours a dva se ukázali zase jednou v lepším světle. zdá se, že mívají dvojí náladu: jedna je typologicky věrná rozdováděné a skvostné nezávislé nahrávce kapitán demo, druhá vyhovuje už učesanému a plytčímu soundu regulérního debutu fonók. na colours se dva zase uvolnili, pořádně se do toho položili, bouchli, drnkli, crnkli a my šťastně tančili. dvojnásob poté na lesní zvěři. nejde je nepřirovnat k době, kdy erik truffaz jel na drum'n'bass. mohutná dominantní trubka, skorozpěv ala "mc", bohaté elektronické podkresy, doplňkové klávesy a hodně rychlé bicí – párty jako vyšitá. těžko o tom mluvit, přimlouvám se za ochutnání – před nedávnem vydali desku, která překvapuje v nejlepším slova smyslu.

a hlavní hvězda? ano, jammie cullum byl geniální. sice musím dát za pravdu kolegyni, která se pozastavovala nad jeho obrovským egem, ale i tu nakonec obměkčil. taky se mi nelíbilo, jak hrdě se předváděl. i když věřím, že nechat se námi strhnout pro něj bylo nádherné, vystoupil možná nakonec přece jen spíš jako showman než jako hudebník – a to je velká škoda. skákal po piáně, mlátil do něj ze všech možných stran a úhlů, smekl poklonu jacksonovi, a bavil bystrými řečmi, ale málo jazzoval a málo improvizoval. pyšně zahrál dokonce i dvě popiny – jmenovitě rihaninu umbrella, kterou rád navléká k singin'in the rain, a pak jejich společný hit don't stop the music. byla to ukázková předváděčka pro všechny, kteří si mysleli, že nemůžou být unešení z jazzu, a jen light dávka pro ty, kteří se přišli kochat jeho hráčským uměním. nejvíce se asi zapsal jako fenomenální zpěvák – a proč vlastně ne...

a teď už jen heslovitě: asian dub foundation si minule nahodili laťku, ke které letos ani omylem nedoskočili. stereo mc's pořád ještě umí a díky bezchybnému zvuku a dvěma skvělým černošskými tanečnicím-zpěvačkám a vizualizacím není nač si postěžovat. nina stiller z polska jako jedna z mála dostála obdivnému textu v colours brožurce – její původ, její šarm, vkus a láska k progresivnímu tempu a podání hebrejských omamných melodií mi učaroval, na dlouho. to la33 byly vedle ní jen nafouknutou a brzy splasklou bublinou, protože ač nejlepší salsa na světě, monotónnější koncert nepamatuju.

každopádně piště a vyjadřujte se, prosím – moc mě i redakci zajímají vaše postřehy, vaše hodnocení colours i posudky ke koncertům, které jsem minula. děkujeme!

vesna