colours of ostrava 2010
[ostrava] :: 15.-18.07.2010

jako poslední tečku za letošními coloursy přinášíme ještě jeden "report", který jsme nedali záměrně do 2 v 1, ale zvlášť. colours 2010 aneb rozporuplný ročník - rozporuplný report.

na chvíli jsem se radovala, že se zlata jednou nenechá unést a neoznačí končící ročník za nejlepší. bohužel. ona si to asi opravdu myslí... já ne, je mi líto – opět budu za nevděčnou prudu, ale dvojnásobek scén, návštěvníků a technicko-produkčních vychytávek atmosféru nedělá...

vniřtní dialog vesny::

tak předně new york stage. nejočekávanější novinka. líbila se, ne?
nezapomeň dodat „nejvykřičenější místo“. a nakonec šlo z poloviny zase jenom o bublinu.

ale no taaak! zlatě se povedlo dostat na colours odpovídající dávku jazzu, funky atp. nejsi neuznalá?
ano, splatila svůj dluh za celé roky. už pozváním open hands, neb vidět skladatele justa almaria naživo je sen. a samozřejmě jsme si my, běžní posluchači jazzu, libovali v tom, kolik lidí překročilo na colours stín svých žánrů a zůstalo až do konce. ani ne poprvé, ani ne naposled přinutili colours rozšiřovat vkus. to je ta příjemnější část i na samotné existenci ny stage. to a klimatizace.

a exklusivní bar.
jak exklusivní? dočkali jsme se klasických drinků – piňa, cuba libre... fakt, že jsme se v rámci festivalu po letech strádání dočkali aspoň na jednom místě pořádného vína, k chvále nestačí.

dobrá, tak aspoň přiznej, že interiér byl nádherný.
přiznávám. opravdu klubová pohoda. jenže pokud co do designu byla scéna perfektně zvládnutá, zvukově a projekčně ji kdosi tak zpackal, že se až poslední den podařilo zajistit, co by mělo být samozřejmé – skutečně dobrý zvuk alespoň pro polovinu publika. absolutně prasáckým zvukem zkazili josé jamese, pokud jste nepatřili mezi šťastnou hrstku naproti pódiu, tonya graves mě taky nenadchla, zafungovali až balzaři, laco deczi nebo brooklyn funk essentials.

překvapilo tě teda vůbec něco příjemně?
vím, že tím myslíš, jestli jsem si našla něco, co si ještě někdy pustím nebo seženu. určitě sousedy zagar a uhrančivé múzy sophie hunger nebo huong thanh – o té se psalo, že při jejím zpěvu tají ledovce. věřila bych tomu. nám nabalzamovala duši za pouhé tři písně a po čtvrthodině jsme z kostela vycházeli jako vyměnění, jako noví, o dost šťastnější. jen to potvrzuje, že pokud je místo, na kterém nemůžeme šlápnout vedle, kostelní scéna je ideální.

páteční večer šlapal podle očekávání: erik truffazz se líbil očividně všem, porcupine tree taky ... i tam máš výhrady?
nezapomeň na lenku filipovou ...(hahaha)

další večer by šlo taky považovat za úspěšný, ne?
nebýt velikého zklamání z odvolání brendana perryho. sobota ale víc než čemukoli jinému patřila bouři. té šílené, po týdnech sucha. ani nevím, kolik hodin se točila nad areálem... jen vím, že po první hodině jsem se jí přestala bát a o další hodinu později jsem se jí plně odevzdala. odhodila jsem tancem roztrhanou pláštěnku a na afro celt sound system pařila durch mokrá, jako by nefoukal severák, jako bych nebyla po kotníky ve vodě a jako by ten nekončící příval z nebe byl zázračným požehnáním. stala jsem se článkem davové psychózy, stala jsem se obětí přísného diktátu čtyřkontinetální taneční směsi a vzpamatovala se až doma odemykajíc dveře – varhánky jsem měla ne přes celé prsty, ale dokonce přes celou dlaň...

takže nejvýraznější zážitek je nakonec bouře?! probůh, muselo být něco, co tě obměkčilo.
regina spektor, jak jinak. jsem ráda, že po sobotní lijavici už nedělní pršák neodradil a že jsme se úderem osmé svorně a oddaně mačkali na hlavní stagi. nevím jestli je krásnější její hudba nebo ona sama, ale smekám před něhou, s jakou oblažila všechny ty, kteří si už týden zpívali on the radio nebo fidelity, blue lips e samsona. byť tedy vyhlížela trošku unaveně a koncert měl smutné chvíle vzpomínek na nedávno zemřelou violoncellistku, která byla ještě na začátku tohoto turné s nimi... ale koncert sám přesto v podstatě neměl chybu. její komorní provedení, kdy houslista s bubeníkem zůstávali pouze tichounkým doprovodem, bylo na ty tisíce pláštěnkami šustících lidí možná příliš zakřiknuté, na druhou stranu zřejmě i tím vynikla a kdo chtěl randál, dočkal se o hodinu později.

moment. takže žena s piánem je vrchol colours? to asi ne...
ne, regina mě nejvíce rozněžnila, ale reálné, trvalé vrcholy byly jinde: dokonalí please the trees v životní formě i s davidem babkou; valvarn, za proklatě dlouhou dobu to nejkvalitnější z dovezeného trip-hopu (massive attack prominou); a konečně jaga jazzist – u těchto koncertů je jasné, že pokud se někomu nelíbili, chyba jistě není na jejich straně.

nahráváš mi tím - jsme na konci. obligátní otázka – iggy?
ano, o iggym to vlastně platí taky. asi neudělal nic špatně, ale já ho považuju za odpornistu s pohyby feťáckého abstinenčního případu. pro svůj postoj vůči němu hudbu neslyším. ale je zřejmé, že se stooges odehrál, co měl. odvedli svou práci, splnili svůj úkol. stejně jako celé colours.

vesna