prouza
[sokolík] :: 17.11.2012

17. listopadu 2012. přesně třiadvacet let od prvního koncertu prouzy. vypadá to na výjimečný večírek. prouza se dala před pár lety zase dohromady, nahrála výbornou desku v tichosti, ale teď je klid. škoda. nová deska je na cestě, avšak se nám někde zasekla.

přišel jsem právě včas, dohrávala bratrova svatba. kapela, která vznikla dávno před prouzou. zpíval v ní taky tomáš hampel. ano démonický hampel, o kterém kolují různý fámy a pověsti. ten hampel, co jednou zmizel a už se neukázal. ztratil se. nechce být nalezen.

sál frýdeckého sokolíku zaplněný. hezká atmosféra. prouza začala novýma věcma. silný skladby postavený na poctivých hudebních základech. žádný prvoplánovitý „indie“ šestnáctiletejch studentíků. první půlku koncertu kluci poskládali z nových písní. skvělý, funkční. pak došlo na starý repertoár, kvůli kterému tady většina sálu, bohužel, přišla. je to smutný. karel mařík, frontman jako hrom se může třeba rozkrájet. zpíval výborně, žádný velký teatrální gesta, žádný nažehlený patky a úzký kalhoty. ale všude se skloňoval hampel. když se na pódiu objevil dušík, jeden ze zakládajících členů prouzy, tak to trochu vypadalo, jako by se hampel na chvíli zase našel. prolítla kolem zvláštní energie. závan minulosti a nostalgie. kolotoč na hukvaldech, jaroušova kajča v kostele nebo tomášisko na obráceným mostě. stará parta ožila a začala zpívat refrény. trochu mě zamrazilo, divný pocit. taky jsem zpíval... ale přece první půlka byla skvělá, hudebně lepší a vyzrálejší. tak proč to šílenství až teď.

výborný koncert. prouza předvedla, že nerecykluje minulost, nepřešlapuje na místě a má co říct. škoda, že jsem to ocenil jenom já, bubeník z naší kapely a dalších pár lidí. i když je mi dávno přes třicet, připadal jsem si tam jako čerstvý teenager. pak se všichni rozutekli. šli mudrovat někam do hospody k pivu, jak bylo za starejch časů... propít svý neuskutečněný ambice. pryč jsou všechny ideály, které se rozplynuly pár let po revoluci jako mraky nad šerákem. jóó stará parta... radiobar ... alespoň ve vzpomínkách?

jedno je jistý. přemejšlet, jaký by to bylo, kdyby se tomáš hampel neztratil, je stejně zbytečný, jako uvažovat co by se stalo, kdyby deborah přišla dřív a stihla by ianu curtisovi ještě odříznout prádelní šňůru. musí to být strašný pocit. na pódiu necháš kus svýho srdce, hraješ výbornou současnou muziku. chceš ukázat, co máš v sobě, předvést, že máš co říct. ale tvůj stín se stejně táhne krok před tebou.

lukáš horký
foto: dan václavek