tomáš kočko & orchestr
[sokolík] :: 08.12.2012

svištěl jsem si to dálnicí. ještě v kostýmu, rovnou z pódia, rovnou cestou, rovnou do sokolíku. basu vyměnil za foťák a vpadl do dveří v plné polní, rozjetý jako včera. pásek kovaný, ozdoby z jiné doby. jiná doba. jiné město. jiný mrav. ve frýdku hrál tomáš kočko. byl prosinec.

folkaře moc nemusím. teda ty klasický z osmdesátkovej filmů, co mají kajtru, liščí ohon za kloboukem a čůrají do ohně levný červený víno. a celý to divadlo s výletama vlakem v maskáčích dělají jenom proto, aby zblbli nějaké mladé maso. nebo nečůrají? mám v tom zmatek.

tomáš s orchestrem je jiný kus. hrabe se v kořenech, zhudebňuje lidové básníky a dělá to dobře. tu prosincovou sobotu jsem si uvědomil, jak moc se v rock'n'rolu nadřeme, abychom ulovili nějakého fanouška. plácáme se po zádech, jak jsme "uvěřitelní" a "opravdoví". a jak to s náma všichni moc prožívají. pak si to přihrčí tomáš se svým orchestrem a sál naplní k prasknutí. šíří energii, která má odezvu. čistá radost ze zážitku. jsem spíš depkař, chodím v černém a city vnímám zpod bahna u dna. pro dnešní den jsem na chvíli doplaval na hladinu a nadechl se. je jedno, jestli jsem pankáč nebo pozér. celé to zapadá a dává smysl. housle si nekoupím, ani flétny. zůstanu u své muziky. ale na kočka si zase rád zajdu.

lukáš horký
foto: lukáš horký