swans (usa)
[fléda] :: 14.03.2013

v rámci turné k aktuálnímu albu the seer nevynechala kapela swans ani českou republiku. do brněnského klubu fléda jsme se za ni vypravili i my. po již zveřejněném fotoreportu přinášíme nyní i report slovní.

brno, stojící mírně stranou „velkých“ kulturních událostí, zažilo hudební šok. přesněji řečeno dostalo velký kopanec přímo do obličeje. američtí swans vystoupili v brně po pauze, která trvala dlouhých dvacet šest let. naposledy v dobách zahnívajícího komunismu v roce 1986 rozdrtili brno na prach. nebudu vás dlouho napínat, za čtvrt století se u swans mnoho nezměnilo, kapela se pořád drží stejné filozofie – vyždímat posluchače do poslední emocionální kapky a hodit jej zpět do každodenního „ticha“. docilují toho svou hlukovou bohoslužbou, ze které člověk odchází očištěn.

roli supportu, což vzhledem k uhrančivosti swans je opravdu nevděčná role, přijal jamie stewart (lídr xiu xiu). jeho spirituální písničkářství s exaltovaným zpěvem by bohužel neobstálo ani samo za sebe, natož pak před labutěmi. svou půlhodinu ustál důstojně, snad jen ta stopáž mohla být kratší. tolik asi o poloprázdné flédě v čase osm hodin a třicet minut. zásadní hudební sdělení mělo přijít až kolem deváté hodiny.

nástup michaela giry (dále jen m.g.) a jeho spoluhráčů byl skromný a soustředěný. zpětně mohu říci, ze předehra, což byla to be kind ze sólové tvorby m.g., měla klíčový význam pro celý téměř dvou a půl hodinový koncert. sólová girova kytara, uhrančivý zpěv a hypnotická melodie dala vzpomenout na folkové období v jeho tvorbě. tento akustický sen byl však rozdrcen v okamžiku nástupu spoluhráčů. sound celé kapely doslova omračoval a přikovával k zemi. tento druh zvuku by se dal charakterizovat jako funkční noise. vůbec zvuk, resp. hlasitost kapely byla naprostou nezbytností k pochopení živého hraní swans. jindy samoúčelně přehlušené koncerty které vás naprosto otráví na dlouho dopředu, nemají nic společného se zvukem a hlasitostí swans. jednoduše řečeno – swans musí být neskutečně nahlas, aby jste pochopili jaké to je být „uvnitř“ zvuku.

nemá smysl se snažit poskytnout nějakou klasickou reportáž z koncertu ve stylu, co hráli; zda něco starého, nebo jakou věc a v jakém pořadí z nové desky. to u koncertní podoby swans model 2013 neplatí. ano, hráli nové věci, ale v naprosto specifických, dosti improvizovaných variacích oproti poslední studiové nahrávce the seer. naživo to znělo jako muzikantský jam na téma, „ukážu vám cestu (myšleno gira) a vy mne následujte“ (myšleno muzikanti, potažmo i publikum). v některých chvílích jakoby ani hudebníci přesně nevěděli kudy jít, jen věrně a v duchu hudby následovali svého proroka. po dvou hodinách hypnotického drmolení hlukové mantry už bylo publikum v transu, já na tom nebyl jinak. jen snad jednou nebo dvakrát se změnil nápor zvuku z valivého na dusavý, a to bylo při skladbách či spíše variace na skladby z tvorby z let osmdesátých. přičtete si k tomu oslepující světlo z pódia, které zabraňovalo vnímat kapelu po částech, ale pouze jako celek zalitý světlem, máte na dosah spirituální zkušenost.

se swans se to má jinak než s ostatníma kapelama. abych řekl pravdu, z tří koncertů které jsem za poslední dva roky navštívil, byl brněnský v uvozovkách nejslabší. být to u jiné kapely, jsem zklamán a remcám. ale v kontextu živých vystoupení swans je i nejslabší koncert miliónkrát lepší a skvělejší než cokoliv jiného. těžko se to přesně popisuje, ale gira a spol. nehrajou proto, aby si přilepšili nebo nafoukli ego. je společné hraní prostě baví a je to z nich cítit. dost nevídaný jev v této době vyčpělých reunionů. swans mají stále co říct, stejně intenzivně kvílí jako v osmdesátkách, nyní melodičtěji, ale pořád je to naprosto fatální. skrze ten kravál a intenzitu si prožijete jakousi očistu, která z vás udělá jiného, v lepším případě kvalitnějšího člověka.

martin šenkypl
foto: jiří volejník