yvonne sanchez & robert balzar trio
[parník] :: 26.02.2003

geny do jazzova vyladěný nádherný hlas yvonne sanchez, basa roberta balzara, piano stanislava máchy a bicí jiřího slavíčka z r.b.tria a k tomu publikum plnící parník po střechu... sešli se...

"pohoda jazz" honilo se mi hlavou celý středeční večer. přesně tomuhle druhu koncertů je parník šitý na míru. přeplněný klub praskal ve švech a hrozilo, že bude muset být ušit znovu. ale dosti hloupých tlachů a slovních hříček...

celý koncert sestával ze tří setů. už po tom prvním yvonne, vracející se na pódium k dílu nambr tů, prohodila směrem k jednomu z kolegů: "sežeň mi barovou židli, já už dál stát nevydržím...". hned po usednutí na ni přítomnému diváctvu naznačila, že to není pro lenost, ale pro stav, v jakém se nachází. ten je (a několik měsíců ještě bude) poněkud jiný. byl to i důvod toho, že set třetí - závěrečný byl poněkud kratší, než předešlé, a asi než sami chtěli. přece jen únava již v onu pozdní noční hodinu byla patrná (jako gentleman však dodávám, že nikoliv na první pohled - grimasy však prozradily pravdu). yvonne navíc celý koncert odzpívala naplno - bez jakéhokoliv sebemenšího polevení.

v pomale jazzových skladbách nechávali pánové z balzarova tria klouzat nádherný hlas yvonne po klidných plochách, jež svými nástroji vytvářeli. v těch rychlejších zas předváděli své mistrovství precizně hranými sóly. mělo to náboj, mělo to energii. když pak do toho přimíchaly nějaké ty latinskoamerické rytmy, sama mateřstvím postižená yvonne se nechala strhnout k tanci.

vděčné diváctvo odměňovalo čtyřlístek z pódia po každé písni bouřlivým potleskem, který pak gradoval na samém konci celého dlouhého večera. s blaženým pocitem klidu na mé jinak každodenním životem šramocené dušičce jsem si to brouzdal husovým sadem směrem k tramvajové zastávce, kde vesmír nahradila stodolní... velký třesk by se divil.

dudyn
foto: dudyn