laco deczi & celula new york
[parník] :: 05.05.2003

mezi stěnami parníku po půl roce opět zazněl skvělý jazz v podání laca decziho a jeho skupiny celula new york... a opět to pěkně rozparádili...

né, laco deczi není skutečně žádná romská kapela, jak se mylně domníval jeden můj kamarád. laco deczi je jazzman. pan jazzman. v novém sestřihu, těžko uvěřiti, že je mu už pětašedesát let. sil má ještě ale zjevně dost (o čemž mimo jiné svědčí i jeho teprve dvanáctiletý syn :o). se svou skupinou celula new york jezdí do evropy pravidelně dvakrát do roka. nevím jak v jiných městech, ale v parníku je pokaždé publikem přeplněno. není divu, protože je to opravdu hudební zážitek, kterého se nám nedostává každý den. sypu si popel na hlavu, že jsem nezačala chodit na laca už dříve.

jejich skladby jsou radostné a svižné, některé zas melancholické, prostě jak už to v životě bývá... k tomu ještě přičteme hojné sólové a řekla bych i dost improvizované výstupy všech hudebníků, občasné lacovy průpovídky a historky... skvělý zážitek, co si budeme povídat. místy může člověk nabýt mylného dojmu, že jsou party jednotlivých nástrojů vůči sobě mírně disharmonické. ale opak je pravdou. vše dokonale zapadá a souzní.

celula new york - s celulou hraje laco již třicet pět let, jen její složení je už poněkud obměněno (stará česko-slovenská krev za krev mladou americkou). na bicí řádí vaico deczi (mimochodem onen druhý již zmiňovaný dvanáctiletý decziho syn se jmenuje dzhinghis khan - u decziů bych se opravdu nechtěla narodit :o). vaico je bezesporu po otci velmi talentovaným hudebníkem, lepšího by k sobě laco asi dlouho musel hledat... klávesista walter fischbacher je také neuvěřitelný. na své klávesy značky roland nehraje, ale kouzlí. a ty sólové výstupy! paráda! ale bezesporu největším miláčkem publika (i mým jak jinak :o) je basista steve clarke. kdo neviděl a neslyšel, nikdy neuvěří. jimi hendrix na basu... nepřeháním. jsem ráda, že nehraju na baskytaru, protože poté, co bych shlédla steva, bych ji pověsila na hřebík. a aby toho nebylo málo, tak né čtyři struny, né pět strun, ale na šestistrunnou basu pan clarke hraje... a samotný mistr laco deczi jak jinak, než na trubku. jak jinak, než excelentně.

po koncertě pak bylo možno zakoupiti kromě cédéček také knihu laco deczi na plný plyn, jejímž autorem je jiří šebánek (divadlo járy cimrmana). z parníku jsem odcházela hudebně zcela uspokojena a určitě jsem nebyla sama. za půl roku půjdu zas, i kdyby trakaře z nebe padaly!

alča