rock & pop: ...& kluby 32 - divoký srdce

b) trasa 1 - dlouhý okruh
výpad třicátý druhý
ostrava

výpad třicátý druhý

divoký srdce

b) trasa 1 - dlouhý okruh

po měsíci se opět vracíme do ostravy. téma je natolik vydatné, že tuto rubriku neopustí po celou zimu. v prvním dílu jsme si osahali terén, představili některé významné protagonisty příběhu a představili památná místa ostravské klubové scény 90. let, která dnes buď neexistují, nebo se z nich živá hudba vytratila. na úvod druhé části dopovíme poslední z nich, zaklapneme staré letopisy moravskoslezské a uložíme je zpátky do regálu (ale nezastrkujme je příliš hluboko, měly by být po ruce, kdyby se některý výtečník z prosincového dílu zase objevil na scéně).

zpravodaj ve věci ostravských klubů a dancingů může ve chvíli, kdy má před sebou úkol popsat aktuální situaci, snadno propadnout pokušení a upalovat do místního ´joy division´ ve stodolní ulici, jejíž věhlas v posledních měsících přerůstá hranice města. my se obrníme trpělivostí - heslo ´co se vleče, neuteče´ v daném případě patří do kategorie velkých pravd a situace na téhle frontě se mění každým dnem. kluby, o nichž bude tentokrát řeč, tu navíc byly nějaký čas před tím, než si někdo bystrý všiml, že tolik společenských zařízení na tak malém prostoru přece není normální, a položil základy malé legendě. a zadání našeho tématu se blíží víc. vesměs jsme si je obhospodařili sami: na závěr tohoto dílu pak náš ostravský chargé d´affaires pochystal zhuštěný sumář vědomostí o těch, které jsme buď nenavštívili, nebo svým charakterem leží na okraji našeho tématu.

dva z jednoho místa

ještě mě olízla osmdesátá léta, cesty za bigbítem do kulturáků na periferii, ´buď pěšky, nebo... autobusem do chřtánu sídliště,´ jak píše vojtěch v připravované (technicky, už je dopsaná!) knize bigbít. v zábřehu, na jihozápadním okraji ostravy, přišlo dej¸ vu. nejsem si úplně jistý, jestli jsme k cíli jeli ausgerechnet ´chřtánem´, ale přímo na místě činu vyroste najednou před zrakem cestovatele olbřímí obluda hotelového domu metalurg: panelová drůbežárna mi způsobila flashback netušených kvalit. před ním se rozprostíral plácek, po němž korzovali jinoši i panny z generace, která v té době, o níž jsem mluvil na začátku, mohla řešit leda černé puntíky v školních notýscích: občas sešli po schodech do suterénu budovy, která s metalurgem svírala pravý úhel. tam dole bylo t&hc, tedy taneční a hudební club, západní výspa ostravských klubů.

(je mimochodem zajímavé, jak je povědomá zkratka mezi majiteli klubů oblíbeným řešením otázky nastávajících rodičů ´jak se bude jmenovat´? o brněnském tetrahydroclubu jsme svého času mluvili a v ostravě se s ní setkáme ještě jednou.)

ještě před ním tu ovšem byl tnt no. p: když někdo při vyslovení passwordu ´ostravské kluby´ nevyhrkl ´cihelna´, obvykle si vzpomněl na něj. myslím, že stín jeho pověsti na t&hc pořád leží; nejlépe to poznáte na taxikářích, spolehlivých indikátorech paměti obecného lidu. dvěma jsme ten den veleli odjet & přistavit rychlou gumu k t&hc. a když se pavlovovým psům ukázalo tohle jablko, zaslintali jako jeden muž: "jasně, do týentý!"

čtyřletý příběh s těžko uvěřitelnými peripetiemi a koncem začíná ve španělsku, kde budoucí náčelník tnt petr průša - zdá se, že ke svému prospěchu tam byl i v období nadvlády celonárodně oblíbeného hitu souboru hagen baden - hákoval v klubu stejného jména, součásti sítě podniků, ne nepodobné řetězci hard rock café. "nejdřív jsem chtěl udělat takovejhle podnik v česku. jenže v tom prostoru - já v ostravě našel spoustu prostorů, kde to už byl hotovej projekt, pak z toho ale sešlo kvůli smlouvě nebo kvůli financím... takhle jsem se táhl po ostravě dva roky, až jsem zajistil prostor v tom zábřehu. ale tam jsem musel udělat něco jinačího, než jsem původně chtěl. udělat z toho klub."

t.n.t. no p. byl klubem po dobu své existence klubem hodně všestranným. zahrálo v něm snad vše důležité, co na scéně těch let tlouklo do nástrojů, mnohdy i zvenčí (výtečná je poznámka k waltari: "spousta lidí viděla plakáty, mysleli si, že to je nějaká videoprojekce..."). někteří, jako např. j.a.r., se v ostravě jinde na pódium nevyhoupli, v prvním bilančním čísle ...& klubů v lednu 1999 sice ota klempíř znectil klubovou šatnu, ale zároveň vysekl poklonu fanouškům - a tento vztah přetrval i do dob t&hc. v průběhu let se do programu došplíchla stoupající houseová vlna.

průša: "začalo to úplně nevinně. týden má sedm dní, a abys do zábřehu natahal lidi, musí být na sedm dní program. já měl program na pět šest dní, akorát středa byla volná - a přijeli kluci z havířova a říkali ´hele, dej nám středu, my si tam uděláme nějaké houseové akce´. říkám dobře, středa je prázdná... a pak se z toho stal fenomén, a protože sobota byla slabší, tak i sobota, a najednou byla sobota speciální, jezdili djové až z prahy a z celého světa - a najednou bác, z toho byl houseovej klub." jakkoli mu, hudebními spády ryzímu rockerovi, tyhle akce nešly příliš pod nos, uznává jejich přínos pro bilanci a programové možnosti. "vlastně jsem to z těch parties dotoval. díky nim tam byly koncerty. já vlastně jeden den dělal houseparty a ty peníze jenom přelil do kasy na koncerty." vzpomeňte si na to, až budeme hovořit o samotném t&hc.

t.n.t. se pak hodně proslavilo ještě v jedné záležitosti - utkáním s městskou částí ostrava - jih na podzim 1997. "t.n.t. bylo v zóně, kde bydlej lidi. úřad dostával hodně stížností a předseda obvodu ostrava - jih vymyslel, že nás vypudí tím, že vydá vyhlášku, která zakazuje v jím určených podnicích prodej alkoholu po 22. hodině. to bylo šest hospod, šest z mnoha." zatímco kolegové nestačili odklízet škody po výbuchu časované pumy, průša se ukázal jako muž činu a vypekl úřad originálním způsobem. označil klub za privátní, do něhož je povolen vstup pouze na legitimaci, kterou bylo lze zakoupit za směšný obolus u vchodu - a uvnitř si konzumovat cokoli kdykoli. když se zástupce mf dnes, která případu věnovala velkou pozornost, zeptal na legitimitu průšova protitahu jistého ostravského judra, reagoval okouzleně a kouzelně zároveň: "to musí být chytrý týpek, ten rocker!" "já to původně neměl právně ověřené, a ono to vyšlo," pokračuje petr. "k tomu taková veselá historka z natáčení. jednoho večera, já to každej večer hlídal, tam přišlo asi osm kluků od policie. stáli na schodech dolů, já stál v tom vchodu samotinkej a oni chtěli dovnitř. říkám: ale já vás tam nemůžu pustit, to je privátní klub. no jo, povídají oni, ale my musíme udělat kontrolu. no jo, povídám já, ale vy nejste členy klubu. takhle jsem se s nimi dohadoval půl hodiny, a když už jsem nevěděl kudy kam, měl toho plné kecky a oni úplně pěnili, tak se zvedli a odešli. od tý doby tam nebyli."

vyhláška byla v březnu 1998 zrušena, ale dopad epizody s private clubem nebyl příjemný. "samozřejmě bylo hned v éteru ´v rockovém klubu t.n.t. je po 22. hodině zákaz požívání alkoholu.´ hned druhej den se snížila návštěvnost o polovinu. bylo to po prázdninách a v době, kdy se vrací lidi z dovolených." a jak tvrdil v červnu 1999 do mf dnes, ´radnice se dokonce omluvila, ale nikdo neviděl, jak to vypadá v kase´. hned po novém roce přišla další rána, která t.n.t. po ročních tahanicích srazila definitivně vaz. osa.

průša: "znám se s klukama z televize, který tady šijí do všeho možnýho. a u piva jsme se rozhodli, že půjdeme do té osy. jednoho dne přišli do téčka a točili rozhovor, že osa není úplně v pořádku, že platíme šílené peníze a že se nám to nezdá. nebyla tam žádná silná slova, jenom to, že se nám nelíbí, co chtějí. a to dalo popud té ose, že jsem si dovolil jít proti ose, takže si ze mě udělají obětního beránka, že mě zničí." (bral bych takhle expresivně vyjádřené označení nepřítele s rezervou, ale jiří feld z rokle, který si s bratrem v časech sklepa taky užil s osou svoje, vzpomíná na jeden ze svých hovorů s nechvalně proslulým panem barišem: "a pak dodal: ´a jestli si nějaký průša myslí, že bude v televizi vykřikovat...´"). na jaře 1998 byl průša odsouzen na dva roky. odvolal se a pokoušel se s hranicemi dohodnout mimosoudně. podařilo se mu pohledávku snížit asi na půl ("psal jsem jim, že se mi to zdá hodně. a ať mi k tomu pošlou nějaký výpočty. později jsem si je udělal sám, vzal jsem si všechno zpětně a vyšlo mi to řádově měsíčně asi na 4500. oni chtěli 8-12 000 měsíčně. takže jsem tohle uplatňoval a z půl milionu mi to stáhli na čtvrt."), část zaplatil - to už t.n.t. ale dávno nefungovalo. když na počátku června ohlásil průša krach klubu, vyvolalo to v regionálním tisku hodně velké vzedmutí vášní, ale t.n.t. už to mělo nenávratně spočítané. uzavřelo svou existenci koncertem pod širým nebem, a když jsme s petrem průšou seděli v e99, začal tím, že jej v úvodu listopadu čeká první stání.

přes léto bylo ticho po pěšině, ale na konci září se objevila v místní příloze mfd zpráva s titulkem,, ´klub thc vymění původní t.n.t.´. poslední zářijový den se slovo stalo koncertem mupy mup, disfigured corpse, robsonu a havířovských mroš & other voices skutkem. marek pazderník, jeden z ´kluků z havířova´ dělal dramaturga už v t.n.t. a na tomhle postu zůstal i v t&hc. "bývalý majitel se měl rozhodnout do konce prázdnin, ale že neměl peníze, tak se domluvil se mnou a na konci září jsme otevřeli. chodili stejní lidi jako předtím, ale jinak se objevili noví. a netrvalo to dlouho." marek ve zmíněném článku mluvil o programové kontinuitě a zajeté schéma skutečně nedoznalo výrazných změn. je dobré to říci rovnou. podle dostupných zpráv jsem nahlížel na t&hc jako na striktně taneční hudbě zasvěcený klub a následkem toho se při návštěvě krapet blamoval - i když produkce technical support toho dne a markovy nadšené reference o návštěvě "dje z holandska: kamarád měl dělat takovou akci v hale, měl ty holanďany domluvené, ale přesunul to, a tak je poslal sem. skvělé. černoch, mc a... lidi úplně řvali." den předtím by mě v předešlých tušeních víceméně utvrzovaly. ale pak vidíte v programu třeba krabathor i lenku dusilovou a vůbec vám to nepřipadne divné. koncerty hraje marek ´na jistotu´: zkušenosti z předešlých let jej utvrdily v názoru, že návštěvy na živých bigbítech klesají. "v t.n.t. byl průser s koncerty, tam vydělávalo všechno, ale koncerty se doplácely a já teďka když dělám koncert, tak dělám vyloženě věci jako j.a.r., monkey business nebo ostravské kapely, na které lidi přijdou." k těm domácím projektům jednu poznámku, která teď bude možná vypadat jako hodně odtažitá. že se záhy dostanete na stopu fenoménu dvoiky.troiky, je pochopitelné, tahle cosa nostra ostravského nejen hudebního podzemí je hodně v laufu. ale vyprávění o mozaice - "ono je to hrozně tvrdé techno, moc se mi to nelíbí, ale pronajímám jim klub a pravidelně na ně chodí 500 lidí. ti lidé si nedělají reklamu, maximálně si dají pár plakátků po barech na stodolní a přijde hodně lidí." - mě pobavilo. mám rád regionální kulty, i kdyby mi jejich produkce nemusela nic říkat.

jedna z nejvýraznějších návštěv prvního roku existence t&hc je spojena s jednou speciální akcí - festivalem na legalizaci konopí. marek pazderník: "to jsme měli stan, dvě scény, hrálo se tady i venku - a bylo tady asi 700 lidí, bylo to naprosto úžasné." j. x. doležale, kdes byl?

marek by rád rozjel i oblíbená promítání - o oblibě zdejších simpsonovských nebo southparkovských soireé nás dostatečně přesvědčily nadšené vzpomínky kolegy tomáše, který sem na ně vážil dlouhou cestu ze svého vigwamu. "my jsme tady měli takový problémek, ale mám jednu známou promítačku a vypadá to, že tady budeme fungovat určité dny jako kinokavárna. tam jsou práva úplně v pohodě, dostanu kazetu, zaplatím polovičku vstupného a neplatim vůbec nic. byla na nás jednou osa, stěžovali si, že jsme měli nějaké filmy, které jsme vůbec neměli pouštět (to ještě v éře t.n.t., pozn. aut.) ... to jsme nevybírali vstupné... chceme v tom pokračovat dál."

jestliže dřívější podoba podzemní prostory připomínala spíše zlaté časy bunkru a jeho mimopražských satelitů, t&hc se ve své nové podobě prosvětlil. při vhodném nasvícení, jak vidno z mistrných snímečků, mohou kombinace barev a vzorů působit hodně psychedelicky. gró klubu tvoří v podstatě dvě nestejně velké místnosti oddělené zdí - hodně vtipné je okénko mezi nimi, umožňující z hlavního sálu nahlédnout, jak se zrovna daří soukmenovci, oddávajícímu se stolnímu fotbalu neb jinému ušlechtilému restauračnímu sportu ve vedlejší klidové zóně. hlavní místnost končí pódiem - bar je naopak takticky umístěn hned u vchodu do ní, abyste se cestou od vchodu zbytečně nerozkoukávali a šli do toho.

t&hc je z topografického hlediska trochu ztracená varta, ale nezdá se, že by ji to nějak handicapovalo. a teď už zbývá jen vylézt, poslechnout si rozklad o věcech veřejného zájmu mezi jedním notně podnapilým balkonem v metalurgu a pláckem mezi ním a klubem a naše cesta po ostravských klubech může pokračovat.

na dvoře si děti hrály

v předchozím zastavení jsme si demonstrovali jednu ostravskou zvláštnost - když ve městě zanikne nějaký klub, jeho prostory začasté nezůstávají ležet ladem. rokle, druhá zastávka tohoto čísla, signalizuje ještě jedno specifikum, kterému se budeme podrobně věnovat příště a jehož kouzlo tkví v nakupení většího množství charakterem a posláním odlišných podniků na málo m2. rokle - klub ležící na spojce mezi centrem a ostravským hlavním nádražím, nedaleko od cihelny blahé paměti - a její sousedé to specifikum dohánějí ad absurdum. na nenápadném dvoře se totiž dělí o prostor v okolních budovách s jednou indiferentní hospodou a diskotékou, takže když kráčíte na bigbít, může se bavit pohledem na jelítka řešící před dancingem vzrušenými, vlivem prepubertální mutace přeskakujícími hlasy některé problémy vzniklé za poskakování v rytmu pokleslé europopové produkce.

v rokli nás pak jeden z provozovatelů nakrmí okouzlující historku na téma ´i dítě má žízeň´: "přijde borec. ´čtyři vodky´. ´občanku.´ ´mně ještě neni osmnáct.´ ´tak nedostaneš čtyři vodky.´ ´ne?´ ´na to je zákon.´ ´fakt?´ ´jo.´ ´tak čtyři piva...´"

v rokli se opět setkáváme s našimi starými známými z prvního dílu, bratry feldy, významnými figurami ostravského klubopisu. opustili jsme je v zábřežském sklepě v létě roku 1998, kdy došlo k posledmímu krátkodechému pokusu o návrat živého hraní do zasloužilého klubíku. tehdy už nějaký čas hledali nové, větší a centru ne tak vzdálené prostory, a když se na nádražní položil klub exit 44, zvedli se i s dávným kolegou ještě z porubského azylu liborem veleckým - dnes dramaturgem rokle - a přikoupili jej jako kartu do postupky. postupně přibrali - a tady se nabízí paralela s dalším ostravským klubem - ještě první patro, bývalý pivní bar úctyhodných rozměrů, který začal sloužit jako koncertní sál. "pro lidi je to příjemnější; než se mačkat jako sardinka a na pivo čekat půl hodiny... tady je možnost dvou barů, a když je tu nedýchatelno, člověk sejde dolů, nebo vyjde ven nadýchat se černého vzduchu. další výhoda je, že kapela si to tady v klidu nazvučí, lidi se pustí až pak, když je všechno nachystané." (libor velecký)

přízemí a první patro, spojené železným schodištěm, jsou skoro stejně velké. původní rokle, tj. spodní sál (s přídavkem v podobě malého dvorečku: když na něj vstoupíte oslněni světlem z místnosti a noc je bezhvězdná, máte pocit, jako byste byli v nějaké kobce nebo sklepě) je zasvěcen nemuzikálním akcím, od výtvarnických a jiných výstav po pravidelné turnaje ve stolním fotbale (v rokli probíhají severomoravské championáty - a abychom se vrátili k hudbě, když se osazenstvo pěti a více stolů ponoří do hry, vzniká hluková stěna hodná sonic youth neb grupy heligonkářů). horní sál je oslavou účelnosti, žádné přílišné serepetičky, vše pro koncerty.

komu pódium v prvním patře nejvíc svědčí? "určitě švihadlo. kluci tady hrajou docela často... vynikající byli taky nyabinghi warriors... z ostravských věcí v podstatě něco z těch metalových nebo třeba doomemtalových kapel, dělají se tady festivaly... ono je to dané tím, že za barem je holka, která kdysi dělala manažerku dissolving of prodigy a se všemi těmi lidmi má kontakt."

když se pídíme po chutích roklího publika, vypadá asi následovně.

"funguje ethno a reggae, pak punk a pak specialitka, doom, death, black a tyhlety věci. teď jsme měli tak 5-6 kapel, v podstatě je neznám, a bylo plno. je zajímavé, že v ostravě ani ten hardcore nějak nefunguje. když je taneční akce a pustí se tyhle kapely, tak lidi paří. ale když chci udělat koncert těchhletech kapel, tak jich přijde hrozně málo." z jiných oblastí známé ´výměnné pobyty´ mezi jednotlivými kluby tu víceméně nefungují - libor soudí, že agentury vesměs kapelám jejich domácí tažení nalajnují samy. to se ovšem netýká metalového undergroundu, byť ne na bázi klubů, ale jednotlivých skupin. pro lid rokle mají takové akce i příjemný rozměr v samostatnosti jejich pořadatelů. libor: "já jsem jednou někomu nabízel, že jednu z těch akcí vezmeme pod sebe, a on ´ne, to je v klidu, já si to udělám sám.´"

ovšem i rokle zná to, co většina klubů v této republice - také vznikla v období, které bylo, jak už víme, snad nejhorší za celé desetiletí - tj. odliv návštěvníků. jiří feld: "myslím, že to přišlo postupně, asi... skrze ekonomickou situaci tady v ostravě - najednou nebylo mezi lidmi moc peněz, začaly ubývat - a ubývají dodneška, ale to asi sami víte... před dvěma třemi lety jsme plánovali nějakou větší akci v termínu výplat. teď se to plánuje v termínu sociálek. je to tragédie, ale je to tak.

taky je fakt, že v dnešní době je takto zaměřených podniků o 500 % víc, lidi si můžou vybírat, korzovat a chodit, ale i tak si myslím, že je to rozhodně poznat." v té souvislosti se logicky nabízí otázka. stodolní? "podniky, které byly vlastně na té periferii - i vlastně tady v centru, které jsou mimo dění, všichni poznali, že se něco změnilo," míní v rokli. marek pazderník z t&hc na tohle měl vlastní, odlišnou teorii, totiž že model klasického rockového klubu je už vyčerpán a této skutečnosti je třeba přizpůsobit program.

a není důvodem to, co slyšíme skoro na každé druhé zastávce, že se potenciální klubový kanonenfutr méně zajímá o muziku? "to si vůbec nemyslím, určitě se zajímají, ale je to fakt dané penězi. je to vidět třeba ohledně vypalovaných věcí. furt se tam někdo ptá, někdo donese to, ten vypálí tohle někomu jinýmu, furt se o tom baví ´vyšla ta a ta věc´..." (to jsem někde viděl... jasně: v seriálu bigbít, v té úžasné sekvenci z hospody v období nejtvrdší normalizace, kde si máničky prohlížejí nedostupné západní desky.)

na druhou stranu je takový postřeh znamením, že situace ještě zdaleka není tak špatná. a možná tak i potěr odvedle najde cestu do podobných roklí, ne jen za účelem loudění čtyřicetiprocentní lihoviny.

steamboat house

dvno předtím, než jsme tam vkročili, slyšeli jsme následující. "na parník občas zapomínám, protože parník je trochu mimo," pravila naše neocenitelná šedá eminence, zmíněná v prvním dílu, když jsme ji požádali o stručný ´úvod do studia´. nelze říci, že by to myslela nějak ve zlém - naopak, specifické postavení parníku na ostravské klubové mapě vystihla ve zkrácené formě tak pregnantně, jak jen to bylo možné.

o okolnostech vzniku klubu v prostoře, sloužící druhdy co obvodní kulturní středisko, jsme už slyšeli v prosincovém čísle; klub je jednou ze světlých výjimek v čr existujících, tj, rozpočtovou organizací městské části ostrava - přívoz (v ostrém protikladu vůči zábřehu, jehož rathaus se vůči podobným usídlencům na svém teritoriu profiloval spíše co nepřítel, viz partie o t.n.t.). abychom obrousili hrany eventuelních zpochybňovatelů, doplňme, řekněme oficiální verzi, odposlechnutou od pavla giertla, byvšího zvukaře v blaníku (opět viz rock&pop 12/00) a v jedné osobě též pána, který ve vile na sokolské po dramaturgické stránce zatápí pod kotlem. "parník vznikl v roce 1996. měl to být původně jazzový klub... a díky televizi a pořadu sešli se, který tady dělal pavlica... to byli vlastně oni, kdo sem začal tahat i jiné kapely, jiné žánry - vyzkoušeli jsme totéž a chytlo se to. nakonec jsme zůstali u jazzu, bigbítu, folku, alternativy."

takhle se parník zapsal v širším povědomí skrze v minulých dílech zmíněný cyklus 8x rock, jako takřka nejsevernější výčnělek pavučiny, prostupující celou moravou. "tehdy jsem šel na nějakou schůzku, to obsazení se mi líbilo: dvě - tři kapely byly tvrdší, tak jsem je chtěl udělat v nějakém jiném klubu, ale s nikým jsem se nedomluvil, takže jsme to museli dělat tady. to prostředí přece jenom nebylo nejvhodnější... pak se ale kapely začaly ozývat samy, a třeba ujd, kteří tady chtějí hrát, je mi líto odmítnout." a pak mi neříkejte, vy tam z hradišťa, že ta akce neměla smysl... nedělejte se, víte, o kom je řeč.

takto se parník stal takořka ostravským domicilem pluta, tatabojs, priessnitzu... a že o programové různorodosti nemůže být sporu, lze potvrdit z autopsie: v den, kdy jsme do parníku vnikli, hudl tam band, který by čeští keltové na beltinech jistě zkyslým ciderem neodměnili (pro osvětlení této poznámky vyhledejte stránku čtyřicet), tak autentický byl.

v porovnání s předešlými prostorami, navštívenými v tomto díle, potažmo s domáckým - ale v porovnání s parníkem co do kapacity přeci jen poněkud miniaturním - ´bázem´, alias hudebním bazarem, je poznat, že tohle opravdu není ´rockáč´, tak, jak si jej s předešlými zkušenostmi, nasbíranými po celé republice, představujeme. pokud pravidelný čtenář drží v paměti v květnovém číásle popsanou podobu olomouckého tibetu, získává hrubou představu o tom, co parník obnáší - jako kdyby tu fungovalo jakési tiché spojenectví klubů semknutých nejen zaměřením, ale též imágem. s tím jemným rozdílem, že tibet je přeci jen větší a není omezován sloupovím na poměrně nevhodných místech. a ještě jedna poznámka, ozřejmující ´prostor k rozlišení´: v tibetu nebylo nám vidět kulečníkový sálek...

(tady by měla následovat druhá a poslední odbočka tohoto dílu, která upozorňuje na ´miestne špecifikum´. věcí, která parník odlišuje od podobných ostravských zařízení, jsou ručně malované anonce produkcí u vchodu. s tříletou zkušeností cest po klubech této země lze říci, že málokterý z nich na sebe v bezprostřední blízkosti svého sídla i jinde upozorňoval tak originálně - a v případě litomyšlské kotelny a jejích neonů, svítících do silnice vedle klubu, to byl v porovnání s parníkem opravdu ´svět umělých hmot...´)

z galerie ostravských klubů, které v tomto čísle prezentujeme, je parník jedním z mála, který se necítí být ohrožen fenoménem stodolní ulice. "byl jsem rád: protože my fungujeme, řekněme, do jedné, a vůči personálu a vůči celému prostředí je to tak maximum: utáhnout těch 11 hodin od poledne do cca půlnoci... a když se lidi po koncertě chtějí ještě dál pobavit, je ideální, když se odeberou na stodolní, kde to funguje do rána. takže jsem naopak rád... my jsme o koncertech a proto v tom pořád pokračujeme...," deklaruje pavel giertl a když si parník na pomyslné přímce postavíte do středu mezi příjemné, leč kapacitou limitované ´hospody s hudbou´ na stodolní a velké sály typu rokle či prostoru, vytušíte, o čem mluví.

co je v domě, může být i pro mě

v minulém dílu jsme nastínili - a v tomto rozvinuli - některá specifika ostravské klubové mapy. i dům, který nyní navštívíme a popíšeme, v sobě jedno takové skrývá: dobře, viděli jsme kluby, posouvající se svými městy jako proslulý pohyblivý kostel v mostě, viděli jsme, jak se v jednom areálu postupem času vystřídaly dvě zařízení svého druhu. ale zažít dům, jehož podlaží poskytla v jednom okamžiku domov třem úplně odlišným a v osobách majitelů samostatným klubům najednou... zapátrejte v paměti, a když nic podobného v análech téhle rubriky nenajdete, dejte autorovi vědět. nemyslí si, že by mu v téhle věci opravdu něco vypadlo z paměti, ale zároveň si je vědom, že se vždycky může mýlit - a tím hůř, když na to nepřijde sám.

stručný historický exkurz. na počátku byla tma a duch se vznášel nad vodami. pak někdo postavil na nábřeží ostravice dům (možná se mýlím, ale mohl by zajímat davida vávru v rámci jeho překrásného televizního cyklu česká města). před třemi lety v něm započal příběh hudebního bazaru, kterému bude věnována samostatná kapitola. půl roku po jeho vzniku se dvě patra nad ním objevil prostor; ne ´prostor pro něco´, ale klub téhož názvu. obě zařízení spolu koexistovala v jednom domě po dva roky; stav, kterému se člověk, který ví, že i v poměrně velkých městech spolu nevyžijí dva kluby najednou, zdráhá uvěřit. oč bizarnější pak je, když si představíte následující situaci: mezi bazar a prostor se vklínil na několik měsíců hrob, klub nejasné existence a osudu. podle bobovy letmé poznámky měl dokonce svého předchůdce, byť možná nemusel mít s muzikou vůbec nic společného; ale ty ´pohyblivé písky´ tu vyniknou mimořádně. "nejdřív se to jmenovalo thc, tribuna c vítkovice, jako hokejový klub. bazar byl úplně dole, pak byla tribuna a pak prostor. tribuna skončila, nějaká holka si to vzala a udělala si hrob. a pak to zrušila a lidi z prostoru si tam udělali tančírnu." po letošním pádu hrobu se na sklonku letošního léta bazar odporoučel jihozápadním směrem o kus dál (viz příslušná partie) a prostor v horních patrech domu osaměl.

cesta do jeho, ehm - ´prostor´ je tedy poněkud náročná, zvláště pak, kladete-li vzhledem ke svému věku nárok na jisté pohodlí. navíc výtah, okolo kterého cestou vzhůru kroužíte, není zjevně už dávno určen pro osobní přepravu.

prostor je na ostravské poměry hodně velký a rozlehlý: a nejen kvůli skutečnosti, že okupuje dvě poschodí. copak vlastní prostor, poměrně domácky působící ´obývák´ s barem u vchodu, ale hlavně tančírna, de facto koncertní sál plus přilehlé místnosti, má úctyhodné rozměry; na první pohled se zdají ještě rozlehlejší než u rokle. to může být na jednu stranu příznivé pro pořádání velkých akcí, na druhou stranu však zároveň pastí; to když přijde málo lidí, kteří se pak v příšeří mezi takřka výhradně černými zdmi ztrácejí (abych ovšem nezjednodušoval a nelíčil vám ono místo jako naprostou temnici; zejména egyptská scenérie v přilehlém zákoutí je velmi pěkný, osvěžující kousek). jak jsem vyrozuměl, pro přes víkend fungující tančírnu platí spíše varianta b).

majitel prostoru jiří chorovský: "když jsme měli jen horní patro, chodilo dost lidí. pak tady byl hrob... a my jsme to vzali s tím, že tady vybudujeme - tam je velké pódium, na boku toho placu, 6x5 metrů - místo, kde by byly koncerty." jenže po zdařilém entrée s třemi sestrami šla návštěvnost na koncertech dolů. možná tam hrál roli fakt, že se v počátcích tančírny příliš tlačilo na pilu, každopádně v menších prostorách - pořád se sem to slovo plete - slušné návštěvy lehce pod stovku tady srdce provozovatelů příliš nerozněžnily a záhy šla křivka návštěvnosti do ´červených čísel´. "bohužel v ostravě začíná být problém - všechny kluby jedou dost bez vstupného, a když se dá vstupné, lidi přijdou v malém počtu... tady (tj. v tančírně, pozn. aut.) je otevřeno jen v pátek a sobotu, na vrchu i přes týden, ale i to už je slabší. opravdu, kdy tu jsou lidi, tak v pátek a sobotu..." i v prostoru jsme zaslechli, že fluidum stodolní může tradičním klubům spíše zaškodit. "třeba parník - oni tam jsou většinou do půlnoci, a když skončí, tak ti starší se přesunou sem nahoru. ale taky to nějak upadá, nevím - bývalo to tak, že jsme říkali, že o půlnoci přišla druhá vlna... v poslední době je situace o dost horší. na stodolní vyrostla spousta klubů a tam je živo v podstatě i přes týden, takže lidi jsou tam." prostor tedy stojí především na rockotékách (berte to jako terminus technicus: když při té příležitosti dojde na nějaký, jak říká jana a její chlapci, ´housík´, nikdo, zdá se, djovi hlavu neutrhne), vděčné jistotě v nejistých časech. bystrý průzkumník si všimne i velkorysejších akcí: plakáty na fičák, přehlídku domácích kapel cihelnovské líhně, nebyly k přehlédnutí. a na tu charakterem odtažitou, divadelní festival rojení, který má počátek ještě v období bazaru, spolumajitelka paní čížková vzpomíná velmi ráda. "nás šokovalo, že lidi, co sem chodí pařit, vydrželi celý ten festival a všechna patra byla narvaná." že by?

malý bazar

klub hudební bazar sídlí na ostravském výstavišti černá louka, kdysi proslulém hudebními burzami. není tady však nijak dlouho - působiště za dobu své více než čtyřleté existence změnil celkem třikrát, a nutno dodat, že většinou nepříliš rád. jeho ´šéf, majitel, dramaturg i uklízeč´ jiří zahuta - jak sebe sama kdysi s nadhledem tituloval pro článek v regionální příloze mf dnes - však svůj optimismus nadále neztrácí. jeho vitalita, (i) mezi majiteli a provozovateli klubů málo vídaná, je na papír jednoduše nepřenosná: a tak se soustřeďme na genezi klubu s poněkud podivným jménem. to se na svět vyklubalo cestou zcela přirozenou - na začátku totiž byla skutečná prodejna (ovšemže použitých) hudebních nástrojů. "dal jsem si inzeráty do avíza, donesl jsem z domu kytary a nakonec se tam začali scházet muzikanti. zpočátku spíš střední generace, a já jsem jim začal prodávat pivo z ledničky; začali se pak scházet víc, tak jsem přibral i kořalu...", popisuje úsvit klubové historie otec zakladatel. dům, v němž se bazar nacházel, šel však po čtvrt roce do rekonstrukce - přišlo vyhnání z ráje č. 1. s dalším působištěm se na sortimentu objevily chipsy a jamy: "někdy se mně tam večer slezlo dvacet, pětadvacet lidí, začalo se jamovat a tak, což vedlo k zániku prodejny, protože to vlastně nejde. tam byly nástroje v komisi a přišli muzikanti, drap!, a začali hrát. ale aspoň ten klub vyrostl takovou samovolnou cestou." působiště s pořadovým číslem dvě tentokrát vydrželo od května do září ´kteréhosi roku´ (s největší pravděpodobností se jednalo o letopočet 1997), ovšem ukázalo se být dosud nejtrvanlivějším. v prvním patře starého činžáku na havlíčkově nábřeží hudební bazar vydržel celé tři roky. druhé patro navíc hostilo další klubové zařízení, s nímž se jazzově-bluesoví ´excentrici z prvního podlaží´ postupem času dostávali do latentních i zjevných sporů. přišel soudný den - a bazar se stěhoval potřetí a zatím naposledy. jiřímu zahutovi se sice ještě občas zasteskne po ´nablýskaných akcích´ ve svého času největším ostravském klubu (kapacita 300 míst, na programu koncerty kalibru psích vojáků), ale v současných prostorách, které se řadí naopak k těm nejmenším - pokud odmyslíme ty pidižvýky na stdodolní, o nichž jsme se tu a tam zmínili -, se od začátku letošního září zjevně stačil zdárně zabydlet. "já jsem vždycky chtěl hospodu pro muzikanty, a tady je to komornější a útulnější," vyznává se. na druhou stranu zde však postrádá zázemí pro účinkující, jakožto i průchozí stezky k baru během úspěšnějších koncertů. "když se sejde víc lidí, tak se to na tržbě stejně neprojeví..." rýsují se však cesty možné expanze do jiných prostor v areálu výstaviště. jednou z nich by mohla být spolupráce s klubem olašských romů, který sídlí hned naproti, v hlavním objektu někdejší restaurace zvané lesanka (hudební bazar obývá tzv. banketku), další pak jednorázový pronájem větších pavilonů za účelem pořádání větších koncertů. bylo by však chybou domnívat se, že zahutovi jde v první řadě o ekonomický zisk. to by například na koncerty regionálních kapel nesmělo být vstupné dobrovolné (konkrétně 10 - 20 korun), které je beztak vybíráno jen kvůli ´separování povalečů po křeslech´ od těch, kteří přišli v první řadě za hudbou. mimochodem, k interiéru - hudební bazar patří k menšině těch podniků, které vám nabídnou šanci cítit se v nich od začátku jako... ehm, vyhněme se ošuntělým klišé a řekněme, že v obýváku. přitom jde o prostor původně skutečně výjimečný tak nanejvýš letní terasou, přístupnou skrze vnitřní schodiště... jenomže tady zkrátka vědí (anebo vědět chtějí - s bazarem začal dramaturgicky spolupracovat robert ´bob´ berek, který se donedávna realizoval v krokodýlím ocasu), kudy na to. omezený prostor si sice vyžádal určitou komerční úlitbu v podobě zrušení klatby hc a hm part, ovšem filozofickou páteří nadále zůstává blues, rock a jazz. ´techno´ tudíž zůstává před dveřmi a pan šéf uzavírá: "chtěl bych udržet tu srdeční záležitost klubu; nepodbízet se trendům, neměnit žánry a tak dále, fakt si udržet ten standard." při dvou koncertech týdně a mile invenčních akcích typu ´underground kabaretu´ aneb vysílání svobodného radia hudební bazar by to neměl být problém.

ti další

hobit - tolkien´s pub

atmosféra, styl i zaměření hobitu vyplývá jednak z jeho názvu, druhak z polohy a ´třeťak´ z prostor, ve kterých se nachází. na vysvětlenou: pohostinnost, pohodovost (i koncerty jsou pohodové a unplugged, ono v těch prostorách - viz dále - to ani jinak nejde) a štědrost hobitů, pak skutečnost, že za jedním rohem je pedagogická fakulta ostravské univerzity a za druhým přírodovědecká, no a v neposlední řadě ten ex-třípokoják, ve kterém se hobit nachází. čili: pohoda, klid, domácké prostředí a kupa studentů. barpult je pravděpodobně v bývalé kuchyni, zbylé dva pokoje byly už dříve sloučeny v jeden (byt byl už dříve vyňat z bytového fondu a před hobitem tu sídlil jakýsi second hand.). v horizontu dvou měsíců se plánuje rozšíření do sklepa, kde by se měly rozjet už nějaké pořádné koncerty, převážně jazzík.

hobit zahájil provoz koncem července 2000, víceméně jako pub a od listopadu se začaly na nárožích objevovat programy. probíhají tu zhruba 1-2 koncerty měsíčně, pak nějaké ty komponované pořady (především jazzové), v budoucnu by podle slov jednoho ze dvou majitelů jirky štverky (druhým je jim - radek smolarčík) chtěli přidat literární večery, občas nějakou výstavu kreseb nebo fotek.

zajímavou akcí byla prosincová bitva o hadí vrch. pár kluků, z nichž někteří jsou členy skupiny historického šermu, přišlo s nápadem bitvy, neměli jen prostor. jirkův brácha nabídl místo v klimkovicích, a tak mohla proběhnout výjezdní akce, kde se všichni mlátili hlava - nehlava dřevěnými meči a sekyrami a hobit si tu postavil stánek s medovinou a čajem s rumem. účast byla tak 30 lidí, ale už teď je tu vidina podobné akce v celorepublikovém měřítku. pánové už mají vyhlédnutou zříceninu, která by se dala po dohodě s obcí využít.

mirror pub & club

nedaleko od hobitu, také v centru města, nachází se příjemná sklepní hospůdka s občasným živým hraním mirror. klientela je, stejně jako u hobitu, ovlivněna blízkostí budov ostravské univerzity a především v odpoledních hodinách se většina klientely rekrutuje z řad studentů. živého hraní lze si tu lze užít tak dvakrát, třikrát do měsíce, a to většinou alternativního rázu. jiné akce se tu v podstatě nekonají.

obliba mirroru plyne určitě i z prostředí - holé cihlové zdi, na nich staré krámy. nic nového a světoborného, ale k pobytí příjemné.

restaurace na chalupě

v případě chalupy jde o klasickou hospodu irského ražení (včetně piva - když jsem tam byl naposled, čepoval se mimo jiné guinness). kdysi tu zahráli několik výborných a koncertů gg pump, popularitu tu získávali čeporan s petříkem (ex-buřinky ii) se svým praskáním - retrodiskotékou let 60.-70. - do chvíle, kdy už bývalo příliš přeplněno. dnes je chalupa v podstatě domovským koncertním sálem seskupení klamy reklamy. živé hraní je ke slyšení tak dvakrát do měsíce.

nalézt chalupu lze - vzdor svému názvu - v rámci takového klasického socialistického sídlištního střediska, společně se samoobsluhou a barem v přízemí, na opačném konci mariánských hor než benátky - na tom, které je blíž centru ostravy.

lesopark benátky

kousek pod rock hillem (viz minulý díl) - čili pod hulváckým kopcem stojí mezi stromy srub, který s přilehlým pozemkem tvoří lesopark benátky. v letní sezóně je okolí jakýmsi rozšířením samotného srubu - větší zahrádka, dřevěné stoly a lavice, stánky s občerstvením (skvělé jsou opékané makrely!).

benátky se musely ve své historii potýkat s několika problémy, které byly podobné - nebo měly stejné činitele - jako v případě už zmíněného skorosouseda. po období hojně navštěvovaných rockoték (tehdy to byla ještě poměrně vzácnost) a koncertů přišly problémy s holými palicemi a brzy na to také s radnicí městského obvodu mariánské hory. proslýchalo se, že paní starostka chtěla benátky ´znárodnit´, protože park má přece sloužit všem - dětem, mladým i starým.

ač tehdy neuspěla, dnes už jsou benátky díky současnému majiteli docela blízko jejím ideálům. krom nejoblíbenějších retrodiskoték praskání (o tom už řeč byla) a pumpování (podobná záležitost - pouze hudba je z let 80-ých), které se tu pravidelně střídají, můžete tu dnes narazit na dětské diskotéky, nebo diskotéky pro náctileté, popř. na taneční večery pro starší a pokročilé. rockové koncerty jsou dnes vlastně jen zřídkavé, ještě nedávno tu občas proběhly metalové minifestiválky začínajících kapel.

příště: příště? vždyť to omíláme už druhý měsíc. ale jestli tomu budete říkat clubland, riskujete, že inkasujete lahví obávaného známkového vína ostravský kahan mezi světla (pokud se to zvěrstvo, které dokázalo rozkotat řadu večírků, ještě vyrábí).

radek diestler & marek kukla, tomáš václavek j.h.
foto: martin siebert

 

© ov-kluby.net
e-mail:: ov-kluby@ov-kluby.net
web:: www.ov-kluby.net