c) trasa 2 - joy division
výpad třicátý třetí
ostrava

výpad třicátý třetí

k prvnímu kontaktu došlo loni v září: t.v. j.h. posílal nějaké zprávy, co je v resortu nového a k přípisu připojil doušku: "navíc je v ostravě něco, co nemá ve střední evropě obdoby. nejedná se sice přímo a jen o kluby, ale... je tu taková ulice, kde (+ v přilehlých ulicich) je až nečekaně hodně hospod a barů klubového typu, které jsou ve víkendových nočních hodinách beznadějně plné - naproti tomu je tam jen jeden klasický bar, který zeje prázdnotou. udajně se tu sjíždějí lidi z brna, olomouce a dalších měst, celý týden šetří a pak jedou na víkend do ostravy pařit. jdou stodolní ulicí od hospody k hospodě a skvěle se baví. občas jen tak posedávají venku před plnými podniky - prý to připomíná španělskou rivieru v létě." když si tu zprávu rozebereme, vidíme, že má všechny atributy legendy: výjimečnost prostředí, charakter poutního místa, ve kterém to žije a mírnou nadsázku, která k takové legendě patří. bral jsem to trochu s rezervou; dokud nám pulsující stodolní nebylo vidět na vlastní oči.

jistě, ona výjimečnost není úplně stoprocentní: podobnou frekvenci klubů, barů a ´hospod s hudbou´ registrujeme už léta třeba v plzni. ale tam jsou rozestrkány po celém městě: díky specifické hustotě tolika zábavních podniků na jeden metr čtvereční je třeba avenui v centru ostravy přiznat predikát opravdu výjimečného místa, které přerůstá v kulturní a společenský fenomén. navíc fenomén, který vzdor zdravému rozumu a zákonům trhu stále bobtná a expanduje.

pro úplnost a zevrubnost popisu je třeba překročit mantinely této rubriky a zabývat se i podniky, v nichž se nehraje naživo. ty, které disponují živým programem, opatříme částí tradičního ´informačního čtverečku´, ovšem bez oblíbeného ´pitníčku´. nepřipadlo by nám fair upozaďovat dobroty těch podniků, které nestavějí na živé produkci - a vůbec: nejlépe uděláte, když si je zajdete poznat sami.

ještě než se sem podnikaví restauratéři a spol. začali slétávat jako můry k lampě, proslula stodolní ulice - přinejmenším v oblastním měřítku - v trochu jiném ohledu. "jako mravenci usilovně pochodující k hromádce práškového cukru chodí několikrát denně skupinky dětí a mladých dětí po stodolní ulici nedaleko centra ostravy," mohli jste si na konci srpna 1998 přečíst v mfdnes. nebyl to žádný poetický obraz misí místních barozpytců: práškový cukr, bílý prášek, sledujete myšlenkový pochod autorův? když se pak začalo o stodolní psát pozitivněji, starší označení lokality za ´bronx´ si odpustil málokdo. ještě dnes je na několika budovách na ulici poznat, že kulisy k příběhu o bezútěšném místě otřesné pověsti byly i.a. kvality: rozbitý dům se zatlučenými okny uprostřed ulice dodnes vypadá jako rekvizita k filmu o pohraničí po odsunu sudetských němců - a není sám.

v této souvislosti je třeba rychle vynést jednu kartu, která klubům a barům na stodolní hodně usnadňuje život. v ulici nikdo nebydlí, kromě sítě zábavních podniků tu sídlí několik firem - a když tyto v podvečer zavřou, stává se prostor eldorádem těch, kteří putují mezi jednotlivými nálevnami jako kulička ve forbesu. veteráni v černém pavouku si ještě vybavují konflikty s partajemi naproti. "bydlel tam jeden člověk, který si neustále stěžoval, psal různé dopisy, posílal nám sem lidi z čoiky, policii a nějaké kontroly z hygieny, museli jsme si nechat vypracovat hlukovou studii - a furt jsme s ním, asi dva roky, hráli tuhle hru, než se odstěhoval. ti úředníci, se kterými se bavil, byli v pohodě, oni věděli, že je to magor."

jedním z podstatných prvků legendy o stodolní je její čerstvost. exploze podniků na ulici, zvýhodněné svou dobrou geografickou polohou - stodolní leží v samém centru města, propukla poměrně nedávno a to, čemu zlé jazyky říkají ´největší ostravský zábavní park´ funguje zhruba rok. podzim 1999 a jaro 2000 lze označit za období, kdy k pár průkopníkům, domestikovaným tu už dříve, přibyli další. na začátku léta byl propukající fenomén stodolní poprvé reflektován mediálně: předzvěst pozdějších tanců, na nichž se v tuto chvíli podílíme i my. "bastila, pavouk či barvy střídají špínu a tmu," jásají zpravodajky mfd z sms (severní morava a slezsko). "člověk se náhle ocitá v jiném světě. v dříve zdevastované a ponuré části města teď lidé korzují po osvětlené ulici jako za bílého dne v rušné metropoli. jedna hospůdka vedle druhé. všechny jsou plné života. hosté sedí i v křeslech postavených na ulici, posedávají na patnících... z každého lokálu zní na ulici jiná hudba." plus příslušný popis vybraných podniků.

s jídlem rostla chuť, zvláště pak, když proslulost ulice rostla a navzdory vší logice nepřinesla inflace barů a klubů na tak malém prostoru boje smutné konce těm ´neduživějším´, odpadnuvším z pelotonu dle darwinistické teorie přirozeného výběru. na podzim letošního roku prostor připomínal dawson či deadwood za zlaté horečky; budeme ještě mít příležitost si to přiblížit. někteří pamětníci začali propadat nostalgii po starých časech: náš druhý průvodce, který na stodolní od února 1999 vedl krokodýlí ocas, deklaruje. "už mě to tady nebaví. v pátek sem přijdeš a je tady milion lidí, které vůbec neznáš, přijdeš do nějakého podniku, kde jsi zvyklý být doma, a najednou znáš akorát barmany."

pozorovatel by mohl předpokládat, že zima, roční období, v němž lze jen těžko sednout před nabitý podnik a ládovat do sebe své oblíbené drinky na vzduchu, bude prubířským kamenem a přinese opadnutí letní vlny. jak nám bylo přesvědčit se na vlastní oči, ani v půlce ledna (kdy jsou navíc kapsy potenciálního zákazníka důkladně vyvětrány výdaji spojenými s koncem předchozího roku) houfy občanů, korzujících po lihočárách mezi jednotlivými podniky, nikterak neopadaly.

ne všechny podniky mají ambici být něčím víc než příjemným a pokud možno svojským bárkem či pohostinstvím. v říjnu, při našem prvním průzkumu, existovaly ty ´s programem´ tři: zasloužilého pavouka a krokodýlí ocas doplnilo tehdy čerstvě sky. v lednové dohrávce se k nim připojil ještě oheň a nejčerstvěji boomerang.

vzhledem k přelétavosti průměrného návštěvníka mezi jednotlivými kluby v rámci jedné noci se výše zmínění v říjnu shodli na tom, že vybírat v takovéhle situaci vstupné je nesmyslné. podnik by to podle nich okamžitě znevýhodnilo vzhledem ke konkurenci. důsledky jsou nabíledni: kluby, pokud nemají silné finanční zázemí, potažmo grant od městské části (to se týká programově vyhraněného a víceúčelového pavouka), musejí stavět především na regionálních, nebo méně známých sestavách a individualitách. v boomerangu, kde by za adekvátní obol (horní hranice, na které se shodne víc provozovatelů, je kolem padesáti kč za dobré zboží) chtěli nabízet podstatně víc, upomínají na druhý důsledek: "když není vstupné, tak se neudrží pozornost. lidi migrují, kolují, pořád se mění a to pro ty kapely není příjemné. takže se snažíme najít meziprostor." je ovšem otázkou, nakolik je návštěva ´hudeb´ bez placení už zažitá, oheň zkoušel nasadit vstupné a kapituloval.

změňme téma. už tu padla řeč o několika podnicích, jejichž náčelníci vykolíkovali na stodolní své claimy v panenském prostoru a pak zpoza výčepních pultů pozorovali nové dosídlence a zlatokopy. naprostý primát mezi nimi patří tomu, který sídlí na rohu stodolní a poděbradovy, takřka v geografickém středu stodolní, na křižovatce, kterou by romantičtější jedinci mohli nazývat ostravskou haight - ashbury. černému pavouku. samostatný profil je tedy jasně zasloužený.

rusofil s., autor loňského, mezi čtenářstvem velmi oblíbeného rozkladu o moskevských klubech, vyprávěl historku o jednom z nich: jmenoval se ogi, ale to v tuto chvíli není podstatné. důležité je, že v jeho prostorách kromě klubu sídlilo knihkupectví. když do něj ondřej zavítal, viselo na něm oznámení tohoto znění "vážení návštěvníci, nesmírně se omlouváme, ale knihkupectví je dnes otevřeno pouze do 2.00." v černém pavouku se ta vzpomínka vynořila okamžitě.

protože černý pavouk je zároveň klub s živými produkcemi, galerie a antikvariát, mimochodem velmi kvalitní. ne, že by měl otevřeno po celou noc, jako ten v moskvě, ale uznejte: což není krásné utlouci čas šmejděním v regálech s knihami, objevit dávno hledané a s úlovkem zatepla pílit do osvěžovny, která je hned za záclonou? (šetřete kecy: jsem staromilec a jsem na to hrdý).

dějiny černého pavouka v podání jednoho ze spolumajitelů, ve společnosti známého pod přezdívkou floyd, se odvíjejí právě od antikvariátu. "můj společník honza... si ty prostory pronajal, měl antikvariát s tím, že tady v těch dvou místnostech bylo takové posezení. nebylo to dělané jako klub, pouštěli se jenom lidi, kteří zaklepali... třeba když se zavřel antikvariát." tehdy ještě neexistovala dnešní okna a vchod do ulice a knihy byly podle bobovy vzpomínky všude. "všude police s knihama. člověk mohl přijít, vzít si knížku, přečíst si kus, dát si pivo... bylo to takové přátelské, jako doma." po rekonstrukci celého domu na jaře 1997 získal pavouk svou současnou podobu a v té době také vykrystalizovala velkorysá dramaturgie, která podniku dává nezaměnitelný punc - byť tu občasné výstavy a koncerty ve stylu ´kdo má chuť´ probíhaly už předtím.

za prvé výstavy - "dělali jsme to jednou měsíčně, od letošního roku je to co měsíc a půl, takže do roka osm výstav. vystavoval tady například mainer, veronika bromová, markéta ottová - plno lidí ze současné špičky..." - a autorská čtení, k nimž se na malém pódijku v nejzazší ze tří místností pavouka připojují akce hudební a divadelní. a je to pojaté tak, že je to místo tolerance... děláme tady rockové koncerty, divadla, čtení poezie, ta hudba je žánrově rozhozená od folku po hardcore..." pavouk a jeho lidé se letos dočkali svého ´zaknihování´ - když vydavatelství votobia vymyslelo projekt sborníků, které budou mapovat umělecká zjevení a scény v regionech, sáhli napoprvé do ostravy a publikace nese symbolický název svět černého pavouka.

invaze na stodolní s pavoukem nijak nehnula - renomé podniku je značné a zejména mezi klienty nedaleké univerzity, kteří využívají brzké otvíračky a příjemného prostředí, je velmi oblíben co relaxační prostor. je ovšem třeba říci, že klientela je velmi proměnlivá - váš zpravodaj proseděl u stolku na pódijku většinu odpoledne a pod ním se střídaly zasloužilé máničky s čerstvě plnoletými pány a dámami či distingvovanými pány v saku a s kravatou. ani jedna složka v jednoduše zařízeném, útulném pavouku nepůsobila nepatřičně.

představme si, že jsme odpoledne vkročili na místo činu. když vystoupíte z tramvaje na přilehlé nádražní ulici a vstoupíte na stodolní ve dne, působí slavná avenue naprosto nevinně - zato v noci působí přechod z normálního světa sem jako rána pěstí mezi oči. představme si, že jsme se neohlíželi napravo nalevo, vykonali návštěvu u pavouka a abychom získali východisko, došli až na konec ulice, k další tramvajové koleji. provedeme obrat o 180 stupňů - a slalom po joy division může začít.

první branku zdoláváme v e 99 (v listopadu oslavili rok působení), i když, jak název napovídá, slušely by tu spíše asociace automobilistické. dopravní prostředky jsou leitomtivem celého dancingu: části trabanta nade dveřmi i barem připomenou zkušenému klubozpytci podobné ´rytíře z eisenachu´ v děčínské besedě neblahé pověsti, na strop vyvedl autor obálky butovského cd rastakayakwanna, okouzlující silnici i s přibližovadly a na konci parketu vše korunuje kabina z trucku fy liaz jablonec, zařízená jako - užijme nadužívaného termínu - velín, odkud dj pouští hudbu a drží si přehled o dění v podniku. průmyslovou kamerou navíc může vaše taneční kreace přenést ku pokochání lidu na plátno nad sebou. hudební menu: rockový mainstream.

hned za rohem anoncuje prapor s logem obávaného dryáku josé cuervo (kolega z trance & dance promine) jeden ze ´zasloužilých´ podniků na stodolní desperado. objevil se záhy po pavouku, jednou se stěhoval a v místním tématickém vějíři zastupuje mexických restaurantů. provozovatelé dosvědčují v image podniku důslednost: indios na rozměrné tapiserii a portréty hledaných pistoleros na zdi jsou jenom jednou třešničkou z mnoha. stylová kuchyně snese přísná měřítka, hudba není tak ortodoxní, ale vězte, že k vašim nachos a cerveze zemité rhythm and blues či soul velmi pasuje. muchas gracias! po rychlé úvodní náloži čeká cestovatele krátký timeout, jen co mine dvorek sběrných surovin a první křižovatku: na rohu svítí do noci velká kytara, která ovšem neanoncuje další ´hospodu s hudbou´, ale obchod hudebninami. až v další ulici, pobialově, najdeme pár kroků od stodolní, registrujeme nenápadnou galerii maják (je zajímavé, že když měli naši respondenti vyjmenovat podniky, patřící do pomyslného ´kánonu stodolní´, na maják vesměs zapomínali, přitom nám se jevilo, že je organickou součástí systému). další na ráně je pavouk: okny můžeme zjistit, jestli je v něm nějaké volné místo a pokračovat dál. poděbradova street po naší levici nenabízí nic, zato pohled napravo nás donutí zvýšit pozornost. ne kvůli zrušenému podniku s čtenáři povědomým názvem u sudu, ale stran masek, jednomu z nejmladších podniků zde. patří k těm oblíbeným modelům, využívajících ladné směsi starého nábytku a serepetiček různé provenience, kromě stylotvorných keramických masek (tady musejí být halloweeny) hrají významnou roli různé výstražné tabule.

jsme v polovině slalomu a od tohoto okamžiku bude frekvence branek rapidně stoupat. na levé straně ze stodolní vybíhá ulice musorgského - jak vhodné spojení! - a na ní hned tři podniky. o krokodýlím ocasu a sky, sídlících proti sobě, už padla řeč: autor nemůže nevzpomenout zážitek, který mu přichystal vstup do prvního z nich. vnikl do narvaného baru a vytřeštil oči na pódium, na němž operoval mladistvý hoch za gramofony a vedle něj o generaci starší trumpetista, model ´don číčo´. bizarní, leč funkční. krokodýl - jak vyplývá z pastrňákova spisu sádrový ježek promluvil, slyne k němu velká buta velkou láskou - patří ke gründerské generaci a následníkům, kteří chtěli sázet na originální prostředí, nasadil hodně vysokou laťku. nad vyhlášenými malbami na staroegyptské motivy, vymyšlenými a realizovanými dvojicí sester prusalisových, se rozplýval snad každý, kdo se stodolní a jejími bary zabýval.

hned naproti krokodýlovi otevřel na začátku října sky club nebe: když jsme tam po čtrnácti dnech jeho působení vkročili, ještě působil hodně ´nezajetě´. svému názvu dělá čest nebeskou modří, která je tu dominantní barvou, i dispozicí: známe kluby, provrtávající podzemí po způsobu krtků, ale málo těch, které by se v souladu s názvem škrábaly do nebes. malý parket s pódiem, nad ním ochoz, do nějž ústí první patro klubu a schodiště vedoucí do vrcholové galerie. není divu, že za takto řešeným prostorem je odhalena trojice architektů. program je tu proti alternativnějšímu krokodýlu hodně ´ekumenický´. na závěr nahlédněme za roh ´krokouše´, kde se v koutku plácku sevřeného zástavbou ukrývá jeden z nejčerstvějších přírůstků, bar medvídek.

vrátíme-li se na osu naší cesty a nepřehlédneme další ulici vybíhající vpravo, nemůžeme minout coffeeshop, nepříliš rozlehlý, s nepřehlédnutelným akváriem. vzhledem k názvu a poslání je poměrně pikantní, že přímo naproti sídlí kanceláře protidrogového oddělení policie. blížíme se do finále: v restaurantu bastila, hned za rohem, zaujme stylová gilotina. vedle ní sídlí olezlý a rozhodně ´nekanonizovaný´ bufáč, evokující ušmudlané časy za judr. husáka, který ovšem nenáročným poskytuje v jakoukoli denní či noční hodinu první pomoc (řada zasvěcených se shoduje, že k takovému ´doplňkovému´ podniku na stodolní chybí ještě nonstop trafika). z něj lze vstoupit do poslední příčné ulice, škroupovy. nalevo příjemné pizzerii se rozložil target (mj. další akvizice bří feldů na ostravské klubové mapě), členitý ´jeskynní´ labyrint s řadou výklenků, v nichž se lze se společností zašít před okolním světem - a pohnutou minulostí. před targetem tu totiž působil rozkrock, jeden z mála zaniklých podniků: ani ten ovšem nezmizel z ekonomických důvodů. majitele totiž podle vzpomínky marka pazderníka z t&hc a coffeeshopu, "zavřeli za distribuci. magor, prodával šestnáctiletým zelí a hašiš." na škroupově se vyplatí postupovat do hloubi ulice, po pár desítkách metrů totiž narazíme na bar-vy, jeden z prvních, který v prostoru stodolní rozbil stan. jedna místnost, ovšem poměrně rozlehlá, je zčásti uzpůsobena k sezení, a ve zbytku co parket, vyhledávaný spíše příznivci houseových povyražení. naši zpravodajci připomínají jedno z lákadel pro labužníky - takový servis míchaných nápojů, jaký v bar-vách vedou, abys pohledal.

pokud máte po takovém průzkumu dost, můžete se doplížit s podobně postiženými na tramvaj - nad ránem na té zastávce bývá tlačenice jak za dopravní špičky. anebo se v ústí stodolní otočit a pro velký úspěch celou štrapáci zopakovat.

(vývoj situace ve sledované lokalitě, zračící se v korespondenci expozitury s ústředí)

**

**

**

**

"ještě se vrátím k pátku - otevření boomerangu. jak už název napovídá, klub je hozený pro změnu do australského stylu - na zdech kresby australských domorodců, větve u stropu evokovaly myšlenku o tom, že otevření nového klubu na této ulici je něco ve stylu pověstneho nošení dříví do lesa. hlavnim esem v rukách boomerangu je vedle hodně hezké barmanky (v originálu rozvinuto, pozn. aut.) výborná aparatura (5000 w), údajně jedna z nejlepších v evropě. udajně na ni hrál i iggy pop. přikládám pozvánku pro případné použití v únorovém dílu. utržené rožky byly poukazem na 1 pivo (2 rožky = 2 piva)"

"jinak jsem se bavil s tim maníkem, co silvestřil na stodolní, a říkal, že to tam korzovalo ještě o moc víc, než obvykle...! on seděl většinou ve skyi, kde měl koupený lístek už v předprodeji (to stál 190,-), v ten den stál 150 a vybíralo se až do půlnoci..."

v půli prosince se objevil zevrubný popis situace v reflexu: věhlas stodolní obsáhl republiku a dobyl další pomyslný mediální milník. a protože, jak vyplývá z předchozího, mohou kartografové těch míst zanést za poslední měsíce do svých map nové opěrné body, vydali jsme se tam ještě jednou: příběhu sluší aktuálnost.

druhý lednový pátek přinesl dva symbolické zážitky: když jsme kráčeli k ohni, zahlédli jsme na protilehlé straně nový vývěsní štít přilepený na masky: bar nesl název kongo a v říjnu tu ještě nepůsobil. a když jsme se vraceli zpátky do boomerangu, operoval nám v zádech televizní štáb, který pak v našich patách vnikl do zmíněného klubu.

jak jste jistě vyrozuměli, v prostředí, kde je jeden podnik takřka nalepen na druhý, se velice cení originalita a schopnost odlišit své zařízení od těch ostatních. je též nabíledni, že takových ´děr´ je v dané situaci poskrovnu. ale jak boomerang, tak oheň si je našly a vykryly.

když se do prvního patra bývalého country saloonu (pověst praví, že v kovbojských časech tu po svém ostravském koncertu pochlastával pan ryba ze souboru marillion) vydrápete a rozhlédnete se, možná vám naskočí: prostor! klientela a vesměs temnými odstíny opatřené stěny připomenou mamuta na břehu ostravice. oheň se prezentuje jako klub výsostně rockový, časem se gusto publika specifikovalo: "pomalinku začíná převládat metal," praví paní náčelníková. v pátek večer v něm sedí spousta lidí, i přes uspokojivé návštěvy se však musí majitelé uskrovňovat; realita je přeci jen poněkud divočejší, než jak původně vypadala.

boomerang - původní název koala si rozmysleli hned poté, co viděli ´tu plechovku čtyřkoalice´ -, ležící v bývalých mrazírnách na dohled desperada a e 99, je ještě trochu jiný ´cup of tea´. to není, prosím, nic samoúčelného; klub by zároveň chtěl fungovat co "mezičlánek mezi čajovnou a hospodou, tam, kde se lidi v čajovnách cítí být svázáni úzusem čajovny a dají si rádi i pivo, mohou přijít sem." za prvé se pasuje do kategorie regulérních klubů typu parníku se standardními podmínkami ke hraní pódiem počínaje a aparaturou (ta místní je dost slavná, neb pochází z proslulého pařížského gibusu jiřího smetany) konče. navíc jeho vůdčí duchové, pořadatelé festivalu dolnolhotský buben, jej hodlají zasvětit expandující world music; a to jak koncerty, u nichž ambice organizátorů směřují k prodloužení cyklu united color akropolis až do ostravy - tak pořádáním workshopů na příslušné nástroje. tento ´hlavní proud´ by měly doplňovat koncerty místních kapel; v praze dnes domestikovaní zuluville konečně patří k širšímu okruhu lidí kolem klubu, jak ostatně vyplývá i z internetové stránky.

radek diestler, marek kukla, tomáš václavek j.h.
foto: martin siebert