benefice pro zapomenutý děti: srpen
[lennon] :: 24.02.2004

trochu opžděně tu máme náladový report z únorového pokračování benefice pro zapomenutý děti - tentokrát s kapelou srpen. slavnostní předání peněz vedení domova dětí se odsunulo, koncert byl ale opět úžasný.

hudba je k tomu určená, aby vyvolávala nálady a stavy, aby v člověku cosi probouzela. jedna pobaví, druhá "jen" uklidní při práci, další ve vás probudí dosud netušené energetické zdroje (čímž rozhodně nemyslím sílu větrů) a některá ve vás otevře stavidla fantazie, takže ta se stane bezbřehou - přesně jak o tom hovoří ono zavedené klišé.

srpen je přesně ten poslední případ. dotknou se strun a vám se začnou v hlavě promítat obrazy. jste unášeni někam... pak už jen záleží na momentálním stavu duše, prostorách, kde jejich hudbu posloucháte, osobách, se kterými tu chvíli sdílíte. jednou je to louka v pravém srpnovém poledni, podruhé letní noc s oblohou posetou miliónem hvězd a jindy...

možná za to mohla má ne zrovna růžová nálada toho dne, určitě na to mělo vliv prostředí štoly klubu lennon, ale během chvilky jsem byl dole v dole (na kabáty nemyslete). po stěnách tekly čůrky vody, hozený kamínek ťukl o stěnu, dlouhé ticho, až na dně obrovské jámy se ozvalo žbluňknutí. lampa na přilbě na chvíli zhasla a já vnímal tu absolutní tmu (kdo nikdy nesfáral, nedokáže pochopit). v dáli ale najednou se objevilo světlo. banyho osvětlené batikované prostěradlo na zdi působilo jako vstup do nádherné bůhvíčím osvícené jeskyně, kde se zvuk hlazených strun odrážel od stěn a špiček krápníků. rušily ho jen kapky, které občas z vápníkových rampouchů ukáply, svým měkkým plácnutím o hladinu podzemního jezírka.

a tu, kde se vzal, tu se vzal - permoník! červená čepička, fousy a špičaté škrpále: "tu máš krompáč.", povídá (copak jsem já nějaký čert?) "pracuj!" (copak jsem já nějaký pracant?). ale poslechl jsem - už jste někdy zkusili neposlechnout permoníka? - a rubal a rubal... ale to bych při své šikovnosti nebyl já, abych se při třetím nápřahu nemajznul do hlavy. a jak si tam lebedím v tom svém bezvědomí, sen mě aspoň na chvíli zase přenáší na tu létem vonící louku, kam obvykle myšlenkami utíkám při nerušeném poslechu srpnových alb.

bezvědomí ale nebylo hluboké, jak ona jáma s kamínkem, vědomí se vrací. ale to už mě nesou bany s johanem na hudebních nosítkách tunelem ke světlu. "já nechci!" strach byl zbytečný - východ z šachty byl přímo na louce. čerstvý horký vzduch působil jako elixír. ale to už mě pánové vyklopili z nosítek a já se koulel dolů po svahu, jen jsem se tak občas čmelákovi vyhnul.

to jsme si zase užili světa!

dudyn
foto: dudyn