chtěla bych vám povědět příběh jednoho krásného podzimního večera... začíná docela
jinak než ten alenčin, ale je stejně kouzelný.
verunka byla už velmi unavená, když se blížila cíli, ale její zvídavost a vůle
byla stejně nezlomná jako ta alenčina. a tak se také ocitla v říši divů. nevklouzla
do něj králičí norou, nýbrž velkými vraty vedoucími do divadla loutek. když vešla,
uslyšela zdálky hudbu a jako by ji odněkud znala, vydala se za ní. našla sál a tak
se posadila do křesla a čekala, co bude dál. bylo tu ticho. na pódiu stály velké
klávesy, podivné flétny různých tvarů, některé vypadaly jako panova flétna, některé
jako staré keltské píšťalky, některé ještě nikdy neviděla a ... na chvíli zavřela
oči, a když se probudila, spatřila nádherně osvícené nábřeží, spoustu laviček
lemujících malý stromový parčík a v dálce barevné stavby podobné těm, které znala
jen z knížek. mnula si oči a říkala si, jak je hloupá, ale za chvíli kolem ní prošli
mladíci s francouzským "bonjour, mademoiselle" a ona uvěřila. je v paříži. vál
jemný vánek plní vůni a zmocnil se jí příliv štěstí. nevědomky kam, utíkala, aby
viděla té krásy co nejvíc... a potkala tři zvláštní lidi, kteří ji pak doprovázeli
až do jejího návratu.
prvním z nich byla malá ošuntělá žena, která se svým ležérně
nahozeným baretem připomínala spíše raubíře z ulice. jenže právě ona měla ten
nejúžasnější projev, který byl plný noblesy a rozplakával kolemjdoucí. seděly
spolu na lavičce a ona teskně na břehu ztemnělé řeky vyzpívala své smutky házejíc
do vody suché květiny z klopy. došly až k mostu, a jakýsi cizinec je pozval do
blízké putyky. za plápolání svíce pod širým nebem za klavírem, tu a tam s kytarou,
ti dva rozehráli svět v jeden velký šanson … a byla už úplná tma, když se k nim
přidal starší pán. bohatá prošedivělá kštice mu vlála tam a zase jinam a vzhledem
zasmušilý. leč ve tváři měl cosi mladistvého a v očích měl nebojácnost a dobrodružství.
on, moudrý a zkušený, rozesmával je hodiny blábolením o svých mladistvých nerozvážných
činech, nebo je unášel na vzpomínkách na první rande vous... vytahoval z kabátu
nové a nové píšťaličky až tančilo celé nábřeží. chvílemi zesmutněli, to když
vyprávěli o válce, nebo zvážněli, když zpívali vlastenecké legendy. ale to jen na
okamžik. hned zase skotačili při báchorkách o keltských kořenech, nebo tančili
smyslné tango a valčík... a tak tam spolu seděli pod hvězdami, na sklonku dne s vínem,
písní a s úsměvem. klavír se nesl kamsi do dálky a verunka v náručí pola
pozvolna usínala. ještě zaslechla housle, ale víc už nic...
potlesk. bouřlivý potlesk ji vtrhl zpátky. probudila se a v tom pobláznění si ani
nevšimla, že je sál vlastně plný lidí. jen viděla odcházet ty tři někam za oponu,
jak volali "merci v'oku". copak se jí to všechno nezdálo? ještě zkoprnělá
vyšla do tmy, pořád ještě cítila tu vůni města zamilovaných, a spěchala domů.
a jak to všechno bylo ve skutečnosti? sama nevím. ale vím, že francie je spanilá
píseň, a šanson je příběh plný francie.
vesna 
|
