po dvou zinscenovaných přepisech literárních děl (haškův
švejk a dostojevského idiot) se na prkna divadla petra bezruče vrátila původní
dramatická tvorba. v bezručích tentokráte sáhli po hře polské spisovatelky a dramatičky
gabriely zapolské morálka paní dulské (premiéra 26.4.2003). hra na rozdíl od
polských divadel u nás nepatří mezi pravidelně uváděné a mnohým snad bude známější
její úspěšné filmové zpracování z druhé poloviny 20. století (rež. krejčík).
v prostředí měšťanského domu se odvíjí příběh rodiny ovládané
dominantní matkou. její maloměšťácké představy o štěstí deformují životní prostor
ostatních členů domácnosti a ti se jej snaží (vesměs potají) hledat jinde. pouze
syn zbyšek je schopen otevřené revolty. jeho bonvivánství, anarchie a nevázané milostné
románky s kdekým však záhy vyústí v nečekané těhotenství služky dulských hanky,
což podnítí neodvratný rozklad zbytků morálních zásad, jimiž se jinak u dulských
tolik pyšní. co však musí zůstat, je dobrá pověst.
režisér michal przebinda zvolil pro zpracování inscenace
uvolněnou a stylizovanou polohu plnou kontrastů. v úvodu inscenace tančí herecký
ansámbl na pozadí do černé laděné scény se secesními prvky tanec cakewalk. tento
temperamentní, původně černošský tanec, kterým si bílí farmáři krátili nedělní
odpoledne a pořádali v něm soutěže, přičemž nejlepší tanečníky z řad otroků
odměňovali dortem (cake), nebyl do inscenace zvolen náhodou. je totiž nositelem
motta inscenace: vyhrává ten, kdo v tom "umí nejlépe chodit", kdo z toho
nejlépe a nejelegantněji vytančí. a nutno uznat, že se všichni snaží co jim
síly a schopnosti stačí. taneční sekvence se opakují ještě několikrát v průběhu
představení. vždy rozzáří ponurou scénu evokující stísněnost a zatuchlost
představovaného domu. tanec je ale v inscenaci také významným pojítkem mezi
postavami. ty, ač jsou si v rodinném životě mnohdy vzdáleny, při tanci na to
jakoby zapomínají. a proč taky ne, když všichni jsou vlastně na jedné lodi.
hodnotnou devizou przebindovy režie je humor. konflikt matky dulské (alena
sasínová-polarczyk) a syna zbyška (dan zaoral) doprovozený skvělými dialogy,
je jako vystřižený z kterékoliv současné domácnosti. zaoralův zbyšek je temperamentní,
plný života a odhodlání jít jinou (třeba úplně opačnou) cestou než matka. pokaždé,
když vstoupí, pronikne za ním závan svobodou prosyceného ovzduší. ale je v něm
také slabost a strach, která se vyloupne napovrch v okamžiku, když je postaven
před zodpovědnost a zjišťuje, že ta ani zdaleka nevoní tak líbezně jako boa
barových dam. humornou stránku hry umocňují zejména dcery dulské máša a hela.
przebinda naplno využil potenciálu dětské fantazie, hravosti a upřímnosti, které
nechal v otevřené konfrontaci reagovat se světem dospělých. dcery popichují,
intrikují, vytvářejí a prozrazují tajemství. jsou katalyzátorem všech událostí.
chtějí být plnohodnotnou součástí temné strany života rodiny a prorazit tak
nesnesitelnou nudu. představitelky dcer lucie žáčková a nikola birklenová šly
ve ztvárnění dětských postav až k nejemnějším detailům (rozkošné sykavky,
poměřování velikosti prsou, rolování podkolenek), čímž využili svých hereckých
možností téměř beze zbytku. stejně tak otec felicián (vítězslav kryške) vzbudí
nejeden úsměv, přestože v inscenaci promluví pouze jedinkrát (a to, když pošle
všechny k čertu). felicián tkví ve své rodině pouze svou fyzickou bytostí, kdežto
jeho lehčí a smyslnější já se vznáší kdesi vysoko nad pitoreskním hemžením jeho
domácnosti. několik tanečních kroků, které nečekaně "vystřihne" před divákem při
své každodenní cestě do oblíbené kavárny, pak divákovi prozradí pravou podstatu
jeho tajné strategie přežití (věru obratný cakewalker!). kryške dodal feliciánovi
také tušený smutek, který je nesmazatelně vryt do jeho osudu. ostatní postavy pak
efektně dokreslují různorodost městské společnosti. kontrasty mezi šedými
myškami a světáky jsou umocněny nejen pestrostí kostýmů (teta jula, zbyšek), ale
především také schopností pohybovat se po stísněném "parketu" života. sytí se
hledáním a nacházením možností, které téměř vždy znamenají osobní prospěch a zdroj
energie pro další jinak prázdný život.
morálka paní dulské v bezručích nabízí srozumitelnou formou
podané téma generačního konfliktu a maloměšťáctví. inscenace je svou otevřeností
přístupná prakticky všem generacím. humor uvolňuje sevření, které místy diváky
přímo vtahuje a nejednou zjistí, že se smějí situacím, které již někdy zažili na
vlastní kůži. kdybychom takto spontánně dokázali reflektovat své každodenní
trampoty, nejspíše by výrazně ubylo všelijakých depresí a vzájemné nevraživostí.
inscenace v bezručích rozhodně nezapadne mezi takovými tituly jako jsou idiot,
skleněný zvěřinec, ústa micka jaggera a další, které dodávají této ostravské divadelní
scéně na stále větším věhlasu. bangabsawa 
|
