psát o burešovi je pro mě od očka stejné, jako když se huňát nepozorovaně rozbásní
o davidu bowiem nebo jako byste se staňka svého času zeptali na couplanda. jinými
slovy, prostě bez jakýchkoliv výtek, sebemenšího mínuska, vadě na kráse a tak pořád dokola.
znáte to, když něco myšlenkově pronásledujete a házíte do oddělení dokonalé (ano, ano,
od minule zůstali umakarti), mluvili byste o tom v superlativech, i kdyby zpěvačka
ztratila hlas, o pedálek u bubnů se zase jednou zasekly něčí kalhoty, basák se začal
prát se zvukařem a mc se v opilosti pozvracel do davu. špatnej den, řekli byste si.
být muzikant, nejspíš bych si obehrávala pasáže skyline kdesi v překližkové
unibuňce na sídlišti (to jako zkušebně) a nechala se unášet sličnou halucinací, jak
je to krásný, tohle souznění. takhle je mi ale jediným stabilnějším pojítkem normální
závist, protože, co burešův článek, to vzor a metička, kam až to vyhnat. naštěstí
pro vás, tahle povedená parta textově nevychází pouze z bubeníkových nápadů, takže
se možná dostane řeč i na muziku jako takovou.
posloupně první, co mě na tomhle koncertě překvapilo, byl ze začátku trochu chladný
přístup lidí. když odpovím neznámému chlapíkovi na dotaz, co vlastně hrajou, že teda
perfektní taneční skoro pop, otřepe se a mizí s větou, že "tak to by teda fakt nešlo".
a říct, že v boomerangu nebylo docela plno bohužel taky není zrovna pidi eufemizmus.
nepochopitelně osiřelý klub tak v podstatě zaplnily hlavně a jenom sugestivně euforické
houpající se frekvence lámaných beatů té jejich drumandbass-and-tanečně-líbivé patlaninky.
takovouhle absenci posluchačstva si stejně do jisté míry neumím vysvětlit - muzika do
sebe zapadá od počátku do konce. doslova bublá silnými momenty (lidi se k pódiu začali
stahovat, jakmile jitka jenom vykoukla) i patřičně lascivní melodičností.
navíc ze sexualitou nabitého vokálu zpěvaččina, v příjemném kontrastu mužského protipólu,
přidrsnělého, mc nucéčka, potřebná dávka hitovosti doslova cáká. relativně snadná
a chutná stravitelnost (na to, aby si na ně zamilovaně trsaly pre i postpubertální
davy :) je vkusně vyvážená roxy-originalitou sympatického projevu. každý si z toho
odnese to svoje, a ještě jim zůstává vlastní, ukrutně individuální, ksicht.
začínají entertaining. a jitčin vokál se v tu chvilku nadnáší nad celým singlem,
přičemž ona ten track stejně vždycky hodí úplně někam jinam. odvíjí se to od zrychlené,
převíjené skoro smyčky, ale jakmile do toho zahuhlá to svoje nadzemské aáááh, vyřízne
z něj najednou úplně zánovní škatuli. písničky navíc pentlí strašně pozitivní
úsměv majkiiho. něco takového jsem vůbec dlouho neviděla. ale fakt - nechybí perfektním
zvukem obemknutá free to begin, no logic, zkrátka všechno podstatné z urbanicy. ono
dík tomu trhání-party v minulosti má člověk u skyline takovou vcelku jistotu, že
zase tolikrát na koncertech neuslyší starší věci. leda, že by se to hrálo jako
bubeníkova sóla. čímž jsem se vlastně ještě jednou doplížila na začátek. tak mě
napadá, že ta synonymální parafráze s mardošou nebyla možná úplně debilní - hoffy_m
s radkem přece taky za celé ty roky vydrželi, podobně jako hanspaulští, pouze
a jenom spolu. přičemž se kolem nich promlely rovnou dvě fotbalová družstva
sezónních spoluhráčů.
netřeba pseudo-vážnosti a přehrávané duchaplnosti, tenhle náboj a upřímnost stačí.
(mluvím o skyline, ne o reportu :) síla v tom je, síla. a asi obrovská. na první
poslech bije do uší, že to celé vzájemně funguje jak má. prostě všechno má svoje
plusy a menší pluska!
ludva foto: strictly blue
související články:: |