pro mě je nejvýznačnější a nejzajímavější částí festivalu vždy a zásadně workshop.
nejlepší zprávou jednoho, toho s panem profesorem štěpánem rakem, je příslib knižní
základní školy jeho nepochopitelné pětiprsté techniky. workshop se zdeňkem bínou
zase lze brát jako překrásnou ukázku prvotřídního samouka. málokoho bych si dovolila
nazvat hudebním filosofem, protože mám zbožnou úctu k tomu slovu – filosof – nejen, že
je to člověk pokorný, prahnoucí po vědění, člověk neúnavně objevující a schopný číst
i tvořit krásu. je to především ten, který se dotknul ryzí moudrosti, její esence,
její podstaty. a zdeněk bína se jí dotknul, ač to samozřejmě popírá a horečnatě vypráví
o tom, že kdykoli se mu podaří něco nového, třeba jen maličkost, otevřou se nad ním
další obrovské možnosti, na které "kéž by jednou dosáhl". pomyslela jsem na nadpis,
který použil pan machalický v článku o čapkovi: působivost nejskromnějšího umělce. je
totiž působivé, kolik zásluh převádí na nástroj. kytara hraje, zpívá, ladí, žije, tryská,
rozhoduje, dovoluje... jde navíc dál, než většina předních muzikantů. ačkoli by si
s tím, co má a umí, vystačil (tedy alespoň jeho publikum určitě), on přemýšlí, jak
to udělat lépe. je na sebe velice přísný – to je důvod jeho nepřetržitého vývoje.
přála bych vám slyšet všechny jeho rady – jsou totiž použitelné i mimo hru na kytaru.
tím se silně odlišuje.
ačkoli, samozřejmě, nemohu ho povyšovat nad pana profesora raka. ten byl čestně jmenován
václavem havlem za založení oboru kytara na pražské amu. a již si nepamatuji kdo, ale jak
nám moderátor dalibor dědek na úvod pověděl, jeden slavný zahraniční kolega o panu rakovi
prohlásil, že již beethoven snil o kytaře jako o malém orchestru a pan rak tuto představu
předčil. jeho hra je fenomenální a jeho zanícení také. stejně jako zdeněk bína doprovází rád,
bez těžkosti, své skladby zpěvem či pobrukováním, takže z nich vlastně dělá vzletné písně.
osobně ale před mnoha jeho hromovými salvami tónů z projektů věnovaných historické hudbě
dávám přednost klidnějším polohám, např. jeho cyklu "vůně čaje", který vznikal mj. během
jeho pobytů v japonských královských zahradách. jak malebné kytarové příběhy tam vznikají,
si určitě umíte představit!
byla bych ale krajně nespravedlivá, kdybych upozadila výstupy luboš andršt tria a formace
njorek druhý den. jen jejich workshopy již nebyli tak edukativní a tak osobní, probíhaly
v klubu, nikoli v malém sálku flamenca. jazz-blues-rockové trio andršta ale válelo, jak
se patří, a některá sóla mě nadzdvihávala i z barové židličky. a njorek? jsem ráda, že jsem
je viděla konečně naživo. pamatuju si je z noci s andělem, nějaký ten rok zpátky, jak tam
pěkně povídali, smáli se a radovali... a jejich laskavý humor a upřímné sympatie k
vlastním aranžím se dokonale přenášejí na publikum. kombinace tří strunných nástrojů
je i beztak krásnou tečkou přehlídky. přičtu-li ty vynikající melodie, které mi zůstaly
v hlavě (claptonova wonderfull tonight nebo východňárská dolina, dolina), nelze než smeknout
(tedy i před organizátory za tak skvělou volbu).
na soutěž o nejlepší kytarové sólo a jeho vyhlášení jsem již bohužel počkat nemohla.
tiskové zprávy, kde se dovíte i mnohem víc o tom, kdo, co a proč vyhrál, budou ovšem
do týdne od skončení přehlídky na
webových stranách festivalu.
vesna 
související články:: |
