pátek::
co bych se měl přetvařovat? prostě jsem se na colours zase po roce těšil jak malé děcko a rozhodně jsem se nezklamal. jistě - drobné výhrady by se nějaké našly, ale vem
je čert. s předběžným line-upem v ruce jsem už cestou do českého brodu na rock for people
(týden před barvama) tipoval, co že by mi v ostravě mohlo utéct, a snažil se to vychytat
už tam... nakonec jsem ale i tyhle kapely viděl alespoň chvilku i na coloursech.
pátek pro mě začal ve farské zahradě,
kde na pódiu, které toho dne neslo název silesia fórum, zahajovali rockoví frýdecko-místečtí downbelow.
poslední členové sice dorazili kvůli oslavě promocí předchozího dne jen těsně (ale fakt těsně)
před začátkem vystoupení, zahráli však velmi dobře a já vzal vážně alčiny předpovědi, že z nich
něco vyroste...
i když kryštof patřili mezi ony kapely, které jsem si vyhmátl už v brodě, nakonec jsem
aspoň na chvíli pobyl i na scéně čas, kterou otvíral právě krajčo s kolegy. už na r.f.p. jsem
zahodil despekt ke kryštofům, který mám ke všemu, co je až podezřele moc populární. je to sice popík,
ale to už dnes nelze brát za nadávku. tahle kapela navíc produkuje pop velmi nápaditý, vůbec ne hloupý.
lezení po konstrukci, kterého jsem byl svědkem před týdnem, se tentokráte richard krajčo zřekl - nejspíš
proto, že sloupy konstrukce stály zhruba metr před hranou jeviště.
vrátil jsem se do zahrady, kde už začala benedikta. příjemná muzika ze stejné
hudební škatulky jako třeba čechomor. jedna z těch kapel, která do těchto nově objeveného koncertního
prostoru sedla jako ulitá.
no a po několika nereportérských povinnostech jsem se vydal via sprektrum stage na
hlavní - dlouho očekávanou - hvězdu colours. goran bregović a wedding and funeral band předvedli něco,
co je velmi těžko popsatelné. koncert byl z jedné podstatné části velmi komorní, z druhé zase velmi
živelný a svižný. první část se nesla ve znamení balkánských svatebních a pohřebních písní. bulharské
zpěvačky stěží skrývaly překvapení z bouřlivých ovací, kterými byly obdařeny publikem jen za samotný
příchod. velmi vychytaný byl příchod dechové sekce. z hlediště se k překvapení diváků a zdánlivě i bandu
ozvala trubka, pak druhá, za chvíli zahájily mezi sebou jakousi dechovou rozmluvu, ke které se přidal i zbytek
dechařů, aby se pak všichni prodrali tisícovkami posluchačů až k pódiu. souhlasím s člověkem, jež na
diskusním fóru festivalu požadoval zastřelení těch, kteří od samého začátku do tichých tklivých písní
řevem požadovali "kalašnikov" a další hitovky. což o to, já je taky chtěl slyšet, ale hlásám k podobné
sortě publika: "chování, vy hovada!" :o)
tak jako několik mých kolegů ani já neviděl velkou část goranova koncertu (propásl jsem tedy
poslední třetinu, ve které odezněly právě ony undergroundové pecky) a spěchal za katkou winterovou,
mouchou a jejich kamarády na závěr koncertu ecstasy of st.theresa. andělsky něžně krásná katka
se v závěru při local distortion rozdováděla natolik, že i jan p.muchow valil překvapením oči. užili si
to, jak se zdálo a jak řekli, celkem pěkně.
ve farské zahradě volně navázala kapela, která ale představovala úplně jinou část hudebního
spektra - tumbao. tohle wroclawské roots reggae nenechalo v klidu ani zaryté hácečkáře, včetně
stage managera lukase "di-ode-mě" lešinského (jinak známého norka, či norníka z kopřivnice). už teď se na
ně těším do horní lhoty...
hranicko-pražská kapela november 2nd je jednou z těch ovéčkově
téměř všeobecně oblíbených. každý, kdo je viděl v akci a ne pouze na fotkách, už jistě ví, že saša langošová
má krom hezké tvářičky a ticiánových vlasů, které jí závidí nejedna fanynka, také výtečný
hlas a hromadu hudebních schopností. a protože - přinejmenším v těch hudebních schopnostech -
nezaostává ani zbytek kapely (jejich tvářičky já vážně posoudit nedokážu), celý koncert měl opět
velmi dobrý spád.
páteční večer (či už spíše noc) vrcholil na silesii koncertem polských hardrockových hvězd hey.
kapela si hraní viditelně užívala, což se přenášelo i na těch pár set diváků, kteří si sem našli cestu.
výsledkem bylo vskutku výtečné vystoupení, což tvrdím přes všechna možná rizika nařčení ze střetu zájmů.
faktem však zůstává, že farská zahrada byla koncipována více jako scéna folková, čemuž byla přizpůsobena i aparatura.
hey by si jistě zasloužili lepší čas a hlavně větší stage. to je ale spíše chyba jejich mizerného českého
"road managera", který nebyl schopen vyjednat lepší umístění. i tak to byl ale jeden ze zlatých hřebů dne.
až, když jsem cestou domů potkal u imperialu dlouhého ugandského
písničkáře geoffreye oryemu, vzpomněl jsem si,
že jsem jej na pódiu propásl - a tak jsem se těšil! psia krew! inu - zmýlená neplatí...
sobota::
sobota pro mě začala poněkud netradičně - tiskovou konferencí. hlavními protagonisty byli goran
bregović a po něm postupně sulaty foa´i z polynésských te vaka, polský promotér v oblasti
ethno a folk music a festivalový organizátor krzysztof kubanski a nakonec izraelská kapela sheva.
z pátečního úspěchu nadšený goran se velmi skromně vyjadřoval ke své tvorbě,
pochvaloval si české publikum a vyjádřil naději, že si jej pozvou (ať už s celým velkým orchestrem,
nebo jen s jeho částí) třeba do prahy na "běžný koncert". prozradil, že z české muziky zná jen věru
bílou a kale.
vůdce te vaky pak všechny pozval na večerní koncert, prozradil něco málo z rodinných
poměrů v kapele (hrají tu např. jeho dva synové), potvrdil svůj obdiv k jimimu
hendrixovi a prozradil i něco o jejich písních. ty jsou většinou věnovány hrdinství předků a jejich
odvážných plavbách na dvoutrupých loďkách "te vaka".
třetí částí byla "debata" o česko-polské spolupráci. krzysztof kubanski představil polské kapely,
které byly dle něj jen dvě (shodou okolností ty, které přivezl sám) - tumbao a drum machina...
halt - měl jsem v noci asi vidiny... a slyšiny - hey tam vůbec nebyli... lehce zpruzený jsem
odešel z boomerangu, další díl povinností mi nedovolil počkat na shevu.
a hurá opět do víru hudby! bohumínské glayzy mi byly už dlouho doporučovány a já
si pořád nějak nedokázal najít cestu na jejich koncert. tentokrát se zadařilo a rozhodně jsem nelitoval.
po návratu klávesistky magdy zpoza megalouže s hromadou dobrých nápadů byla kapela v plné síle. než začali hrát, nikdy
bych od nich na pouhý pohled takhle tvrdou muziku nečekal. čtyři dívky (či lépe: krásné ženské) a dva
pánové to rozbalili tak, že jsem se nestačil divit. jedno z příjemných překvapení festu.
odskočil jsem si na chvilku i na pepu streichla s mírou kašparem do boomerangu.
faktem je, že hlavním důvodem byla absence pepových fotek v našem archivu, ovšem hudební důvody
se rovněž dočkaly zadostiučinění. pepa chytil už kdovíkterou mízu a hraje zas jak za mlada. poprvé
jsem zde také zaznamenal průvodkyni scény buben ester kočičkovou. na tuhle paní jsem si konečně
upravil svůj dříve ne příliš příznivý názor (omlouvám se, omlouvám se a ještě jednou se omlouvám!).
ester kočičková je totiž velmi vtipná, pohotová a velmi příjemná
dáma - a to i přes svou festivalovou roli přísné profesorky. boomerang stage získala
její přítomností další rozměr a školení festivalového diváka se dvěma dny
táhlo jako ona zprofanovaná červená nit. když pak mezi koncerty havlových a cabelique předvedla
výuku mateřskoškolského myšího tanečku, dostala všechny. začal jsem hořce litovat, že mi nebyl
dopřán poslech rádia limonádový joe v jeho zlatých časech.
další v řadě poopravených názorů byl ten na kapelu divokej bill.
faktem je, že nedávný koncert v boomu mi asi nesedl (nebo nejsou kluboví...). kapela mi tam připadla jako veskrze tancovačková.
na velkém pódiu před tisícovkami diváků to ale bylo o něčem úplně jiném. kluci jsou - jak se zdá -
zvyklí pracovat s velkým počtem lidí a jde jim to skvěle! jen kdyby si laskavě příště s sebou nevozili
ten slejvák, tak typický pro jejich domovský rock for people (jako bych si ho neužil dost v brodě...).
vypsaná fixa (ještě před začátkem zklamaná zjištěním, že hey hráli už v pátek a že
je v ostravě neuvidí) byla opět výtečná! bez jakýchkoliv pochyb dokázala, že by si také zasloužila
hrát na větším pódiu. stodolní forum zaplnila a rozeskákala bez sebemenších problémů - a to
nejen při nině.
z havlových a delii jsem viděl jen kousek. faktem je, že jejich
tvorba není zrovna můj šálek čaje. ovšem v tom festivalovém shonu mi to zklidnění a zastavení
docela prospělo. na ně tu po zmíněném myším tanečku nastoupili cabelique.
dívčí vokál mi připadl tak trochu falešně znějící... ovšem byla to další barva hudby v tom širokém spektru
- bretaňská zeleň (v proklatém červeném reflektoru boomerangu).
vlasta redl je jistota. vystoupení s kapelou, která se toho dne jmenovala
pro změnu tajemný smrad v karpatech sice nepřineslo nic bůhvíjak překvapivého, ovšem to ani nikdo
nečekal a rozhodně to nikdo nežádal. překvapení je u klasiků dokonce snad nežádoucí. ač hned na počátku
vlasta k divákům prohlásil (volně cituji): "myslel jsem, že už budete všichni nalití a zatím jsem
tu nalitý jen já...", nejevil větší známky požití.
trochu lituji, že jsem pak propásl francouzské zikfa a český traband,
protože jsem už od půlky redlova koncertu v nedalekém tiskovém centru uploadoval na server larchovy
fotky z předchozího dne. co robić? ač i britské oi-va-voi jsem už slyšel v brodě, vychutnal jsem si je
znovu a ještě s větším gustem. na r.f.p. hráli pozdě v noci několika stům předchozími dešti
promoklým a prochladlým divákům, tady hráli za příjemného letního počasí. to se odráželo i na
reakcích diváků, pro které to byl jeden z několika velkých objevů víkendu.
v algidě se představili slovenští veneer. tuhle kapelku mám rád už od
kopřivnického předskakování e.o.s.t. a ani tady jsem neodolal a zaskočil alespoň na chviličku.
další z řady pohlazení dušičky - tentokrát mírně elektronickou rukou.
to nejjemnější na ni ale teprve čekalo. suí vesan je žena zcela z jiného světa,
čímž nemyslím zrovna její rodné slovensko. má hlavu v oblacích. mé druhé - cynické - já by ji
sice za "její pindy" nejraději poslalo někam do bohnic, druhá část ega ale tiše vrněla a předla blahem.
odcházel jsem z farské zahrady a tělem se mi rozlévalo příjemné teplo, které tentokráte neměl na svědomí
hrabě fernetti, ani žádný jiný alkoholický jed.
hned poté přišel další zlatý hřebík - te vaka až ze vzdálené polynésie!
dalo by se říci, že hudebně tahle kapela není až zas tak výjimečná. jedná se většinou v podstatě o popové, či
lehce rockové písničky. to, co tuhle hudbu tolik ozvláštňuje jsou rytmy, které tam kapela
přidává z kořenů svého lidu. dodáním domorodých příměsí dostanou písně něco magického, co vás bez milosti
strhne. tyto "obyčejné" skladby pak skupina střídá se zcela tradičními rytmy, produkovanými pouze perkusemi
za doprovodu tanečníků a tanečnic, zmítajících se v divokých tancích, až divákovi oči přecházejí.
nádhera!
české ethno zastupoval na coloursech hradištan. jura pavlica se svým souborem
byl nucen počkat, protože sdružení telepace, které nad touto scénou mělo patronát a dalo jí ten
den i jméno, si pět minut před začátkem koncertu vzpomnělo, že chce dostát programu svého filmového léta
(dle programů v tramvajích soudě) promítnout čtvrthodinový dokument. jeden z mála zádrhelů...
a hradišťan? ač této hudbě neholduji, potěšila.
a hurá na shevu!!! tenhle hřebík ze zlata jsem také očekával s velkou netrpělivostí.
nezklamal jsem se. hudba čerpající z židovských a arabských kořenů členů bandu byla propojena s moderními
prvky a dohromady dokázala rozdovádět obecenstvo stejně jako předtím te vaka. chtěl jsem vidět,
slyšet a nafotit i kosheen. když jsem ale zjišťoval, kdyže to přesně začínají hrát (ztratil jsem
program) a strictly mi odpověděl "už", vzhledem k pouze dvoupísňovému povolení fotit jsem se rozhodl zůstat
na černé louce a prožít si shevu do konce. a nelitoval jsem. stejně jako po te vace si zakoupil do své sbírky
cd, ke kterému bych se jinak moc jednoduše asi nedostal. rozhodl jsem se, že za kosheen vyrazím až poté - na
druhou půli jejich koncertu. to jsem ale nemohl tušit, stejně jako samotní pořadatelé (komunikační zádrhel),
že pro zranění
kapela musí výstup zkrátiti a žádná druhá půlka nebude. dorazil jsem tedy na stodolní o fous pozdě a značnou
chvíli si připadal jak v jiráskově románu "proti všem".
vrátil jsem se ještě naposledy na louku a nechal se masírovat zvuky bubnu.
divoká smršť v podání
polské bubenické smečky drum machina mě opět trochu probraly a na chvíli vytrhly ze spárů
mocné únavy, která na mě po těch dvou dnech padla. na další bubeníky - kopřivnické údery údy - jsem
už ale nečekal.
podtrženo - sečteno: nádherný festival! svým stylovým rozpětím a objemem dalece převyšující
všechny ostatní v české republice. snad to za mě řekne výrok head-managera polské kapely hey krzysztofa
dominika: "se závistí se na to všechno dívám a obdivuju, jak je to všechno skvěle zorganizováno". a to
tu byl jen den a v sobotní poledne musel (chtě-nechtě) odjet za dalšími povinnostmi. dudyn foto: dudyn
|