jako první do startovních bloků zaklekli deaf 99, kterým v říjnu u cecek
records vychází nové album po na shi mu. ostravští chachaři se na domácí
půdě cítili jako lev dobíhající svou kořist a s přehledem servírovali své hardcorem
ovlivněné vychytávky. vybroušené kytarové rify se doplňovaly s chytlavými refrény,
což vyzývalo k mohutným pěveckým orgiím. a také se tak stalo. zvlášť když kapela
upřednostňuje svou mateřštinu. známe mnohé příklady, kdy jsou předkapely vybírány
jen za zásluhy (pokud bysme použili diplomatickou mluvu...), nicméně v tomto případě
deaf 99 naprosto bez problémů přesvědčili o oprávněnosti své nominace.
těžkotonážní hardcore s punkovou rozpustilostí, tak by se ve stručnosti dalo označit
vystoupení formace wisdom in chains. zpěvák mad joe black, kytaristé richie
krutch a tony meltdown, basák big show a bubeník shannon sparky se zaměřili především
na písně z posledního alba die young. ty sice evokovaly atmosféru zaprášených
amerických ulic, na kterých se směje akorát ten, kdo rychleji vytasil svou zbraň,
nicméně nešlo přeslechnout ani to, že skupina je nakloněna punkovým hrátkám. místy
skrytě, místy zcela bez obalu, každopádně zcela účelně. všudypřítomná melodie totiž
písně nerozmělňovala do plytkého tvaru, ale dodávala jim energickou výživnost. průbojně
skotačivé, živelně elektrizující. značný respekt si za svou divokost vysloužili hlavně
zpěvák s basákem, kteří by se klidně díky svým robustným postavám mohli ucházet
o místo v kapele crowbar… wisdom in chains prostě překvapili. příjemně překvapili.
sick of it all už přes dvacet let čeří hladinu hardcorové živelnosti a také
tentokrát zpěvák lou koller předvedl, jak vypadá přirozená autorita bez umělosti a prázdných
slov. ačkoliv nekázal, vládl. turné sice propagovalo stále aktuální album death to
tyrants, nicméně dárkem, pro všechny ty, kteří na své (nejen) hudební cestě
nezabočili špatným směrem, se staly především písně z nezapomenutelného alba schratch
the surface z roku 1994. to, že se jednalo o "tak trochu jiný koncert" dokumentovala
rovněž skutečnost, že v publiku (a potažmo také přímo mezi kotelníky!) převládali
pětatřicátnici s otcovskými povinnostmi, kteří nepřišli proto, že "někde psali,
že sick of it all jsou dobrá kapela", ale proto, že oni sami jsou přesvědčeni,
že sick of it all rovná se záruka kvality… nostalgie však šla stranou, prioritou
byla nespoutaná zábava. zatímco mnohé tzv. metalové legendy s kovovým srdcem nedokážou
ani ve dvouhodinových exhibicích přesvědčit, tak sick of it all stačilo pouhých šedesát
pět minut k tomu, aby mohli být pasováni na krále večera. a to zcela zaslouženě, a bez
debat. někdy prostě stačí méně, aby člověk mohl být považován za vítěze... dílo
konvenční zkázy dokonáno.
zkrátka jeden z těch koncertů, na které se nezapomíná.
petr bidzinski 
související články:: |
