nevím od čeho začít, abych neměl nutkavou potřebu shrnout banálně události, zážitky a vzpomínky
na týden v srdečném slovácku. filmovka by si nezasloužila povrchní shrnutí, pokusím se tedy poskytnout
čistě subjektivní pohled, ale nebojte, nějaká obecná pravda se tam najde. takže letos fokus portugalsko,
pedro costa, nebývalé parna a pomalu již tradiční špatné after party stany, které navíc konec produkcí
stanovili na druhou hodinu ranní. co dělat jiného po půlnoční projekci? zahrádka u juráků? mír? co že to má
znamenat? vydržte. jedno je jisté už nyní, za rok čeká filmovou školu velké výročí, čtyřicetileté. chcete být u toho?
konibar není místo, konibar je stav
zapadnout sem tam přes den do místní nálevny konibar je samozřejmou součástí pobytu v hradišti. ptáte se proč? nevím
přesně jak to popsat pro ty, co tam ještě nikdy nebyli a prostě neví. je to tak trošku pajzlík, ale ne zas moc. levné
víno, ale na kvalitě se to moc nepromítne. mírně hluční místní domorodci, ale ne otravní, velepříjemná paní obsluhující -
konibar je prostě jakousi esencí slovácké pohostinnosti a dobrosrdečnosti. konibar ani není tolik místo, jako stav. to
bezčasí, které tam vládne přesně konvenuje náladě věčné nevyspaného a trochu přiopilého návštěvníka lfš. mísí se zde vysoké
ambice filmové kritiky s vínem z kanystru a zpěvem místních šedesátníků. spojkou mezi těmito dvěma světy je - jak jinak -
koňský salám. jen dvě pravidla udržují tuto instituci v chodu; zavírá se v sedm a netoleruje se netolerance.
nenápadný půvab gorana, adolfa a těch dalších
miláčkem festivalového publika se stal srb goran paskaljevič. muž, který se ve světě nejvíc zapsal svým filmem
o balkánském konfliktu sud prachu přijel představit několik svých formativních filmů, včetně u nás premiérovaného
filmu když se rozednívá (kad svane dan, 2012). goran nezapomněl svou češtinu z dob studií na pražské famu a tím
si vyloženě všechny získal na svou stranu. příjemný chlapík, kterého nešlo nemít v lásce. jeho masterclass se nesla
ve velmi pohodovém letním duchu, jednalo se spíše o dýchánek. naopak adolf hitler sice nestudoval na pražské famu
a ani nepřijel představit dokument leni riefenstahlové triumf vůle, ale o to víc po zhlédnutí zmíněného díla jste
měli pocit, že ho velmi důvěrně znáte. myslím si, že svou čistou němčinou si v sále také nikoho moc nezískal, ale
každý musel smeknout před tou nevinou leni, jak to dobře natočila. skutečný velkofilm, který předčil i polská historická
dramata, a to je velká tedy meta! velevzácným hostem, alespoň dle dramaturgů, byl pedro costa z portugalska. na živo
nenápadný chlapík s mírně nerudným a nezúčastněným pohledem. vše se vysvětlilo, když měl možnost komunikovat a kázat
publiku. věčný rebel, odmítající konvence jakéhokoliv druhu se při své masterclass vysmíval filmařům a doslova plival
na jejich hroby. vše ovšem v rámci přenosu myšlenky, že film by měl být očištěn od manýrismu a velikášství. máš pravdu,
pedro, pan režisér není bůh, pouze chybující a zranitelný představitel své profese. jeho retrospektiva byla dokladem jeho
filozofie. nejvíce stvrzujícím byl jeho pseudo dokument s názvem ve vandině pokoji, jenž líčil detailně život feťačky vandy
kdesi v portugalském slumu. tři a půl hodinová tryzna za promarněný život šla přímo k postavám a ději, žádné kudrlinky navíc.
vložte vladimira
letošní ročník filmové školy byl - ač to zní divně - hlavně o filmech. píšu to proto, poněvadž každý rok se nesejdou
silné dramaturgické sekce a není například si dva festivalové dny z čeho pořádně vybrat, tedy z jakých filmů vybrat.
to se pak projeví na návštěvnosti a vyhledávání hudebních koncertů. nutno dodat, že v hradišti se hudební sekce vybírá
velmi pečlivě. zmiňme např. účast amerických dalek, paula walfishe, lydie lunch a dalších. dále je každý rok připravena
sekce němý film s hudebním doprovodem, tentokrát hudebníci ozvučovali němé filmy německého režiséra g.w.pabsta. letos,
když pominu snad každoročně zde hrající kazety (!), nejvýrazněji pohnul mírem vladimir 518. bývalý člen a zakladatel první
a jediné porevoluční hip-hopové legendy psh sice stojí pevně na svých nohou jakožto one man projekt, přesto hrdě a hojně
čerpá ze své hudební minulosti. v nedýchatelném a propoceném klubu mír se kývalo hlavami a zvedali se ruce k souhlasným pozdravům.
pro mne bylo hudebním vyvrcholením lfš 2013 improvizované hudební pásmo pražské formace vložte kočku. vytvořili hudební
kulisu k filmu deník padlé dívky z roku 1923 od zmíněného pabsta. až do tohoto koncertu jsem nezažil lepší propojení hudby
a obrazu. proč to říkám, jamovat a improvizovat k filmu je náročná disciplína a ne vždy dojde k souznění viděného a slyšeného.
v případě nezařaditelné kapely vložte kočku, jsme mohli slyšet post-rockové škádlení, elektronický dusot, deklamaci, vzdechy,
křik, houslová sóla. vše v rytmu děje, žádná křeč, uvolněnost a důraz na tempo a děj filmu. od začátku filmu do konce jsem
si podupával nohou jako na rockovém koncertě, celé dvě hodiny. při tom to ani nebyla rocková hudba, nebo lépe řečeno ne v tom
klasickém pojetí jak ji známe. takže vložte kočku, i přes dost bizarní název, doporučuji všude kudy chodím.
resumé, myšlenky, splín
nejvíce mne svým obsahem oslovila sekce nenápadný půvab krize, co film to zásah do mého vkusu. většinou se jednalo, jak
už název sekce vzkazuje, o filmy s temnějším vyzněním, s vážnými tématy. ale například chris marker a jeho opus bez
slunce (sans soleil, 1982) dokázal sdělit svou myšlenku hravou a vtipnou formou. nakonec i astenický syndrom (asteničeskij
sindrom, 1989) kiry muratovové, byť se jednalo o těžkotonážní post-komunistickou depresi, uměl najít nějaké to světlo na
konci tunelu. no a skutečným vrcholem této sekce byl předválečný dokument s příznačným názvem krize. dokument krize (crisis,
1938) je v podstatě naprostým protipólem triumfu vůle. režiséři herbert kline a hanus burger vysvětlují svým filmem spojencům,
v jakém stavu se nachází předválečné československo a proč je třeba ho bránit. v krizi se už blýskla rodící se kameramanská
hvězda alexander hackenschmied, který se pak silně zapsal v americkém exilu v pracovním i partnerském tandemu s mayou deren.
všechno jednou skončí, ne jinak to bylo u letní filmové školy. týden strávený na maloměstě se mi dostal hodně pod kůži
a občas se přistihnu, že bych rád zašel na dvojku do konibaru a nebo na pivo k mlsnému kocourovi (mimochodem, jeden
z nejlepších pivovarnických stánků fungujících v polních podmínkách). člověk přijede domů, v podstatě se těší na své
domácí pohodlí, na postel, sprchu bez vstupní desetikoruny… jenže když si tohle všechno odbude, přijde na něj splín,
vzpomínka na velepříjemné místo, odkud se špatně odchází. vždycky. jediná rada či poznatek, který bych chtěl budoucím
návštěvníkům, resp. i sám sobě doporučit je, že na filmovku se musí jet hned od prvního dne a odjet až v ten poslední.
skutečně, týden je časový úsek naprosto potřebný k aklimatizaci na nový způsob života. jet na jakkoli kratší dobu se
prostě nevyplácí. máte pak potřebu toho hodně stihnout, vidět, slyšet a nakonec si povětšinou neužijete ani jednoho.
martin šenkypl foto: jiří volejník
související články:: |