po všech svých zrušených show v česku (námatkou vzpomeňme třeba tu na b.a.) měli zahrát v klubu a vybrali si k tomu ostravský barrák.
ale nepředbíhejme.
zpěvák molybaron gary kelly rozdával zpěvem i hraním energii, kterou večer uprostřed týdne skomírající dav tolik potřeboval. společná chemie a skoro až bojové
"souhraní" s basákem sébastienem fungovalo skvěle. s rytmickými údery na to zpoza bicích dohlížel camille. bez zasněného kytaristy steve andreho
by to nemělo tu šťávu. vlasy létaly a kytary jiskřily do progresivních rytmů. celou tu dobu jsem měla pocit, že to, co slyším, důvěrně znám, a přesto to
bylo tak jiné. uhlazené a zároveň tvrdé. tak jako zábradlí, které v barráku najdete před pódiem. minimálně ve dvou jsme se snažili pogem tu energii
kapele vrátit.
dychtivě stojím u onoho známého kovového zábradlí. nastupují a pale horse named death. vzduch svým zvukem rozechvívá kytara k to die in your
arms. nadšení se plíží a přepadá nás spolu s hordou nových příchozích. i přes těžkou atmosféru mlhavého říjnového večera a nočních můr, zhmotňujících
se zpoza skříně. přišel jejich čas. ale ne na dlouho. prostorem zní devil in the closet.
"every time you said you love me, you loved yourself..." pomalu se mě zmocňuje cosi mezi šílenstvím a dojetím z toho, jak jsou salova slova pravdivá.
"...love the ones you love to hate..." smutné nebo špatné vzpomínky. "...all the times you've set the table, you could have tried to understand
me..." tak přesně na ty nebyl čas. kytary a rozhodné údery bicích je odnášely daleko ode mě. jelikož jsme byli na doom metalovém koncertě, dav
připomínal headbangující lenochody.
došlo i na teplé/vlídné slovo (nehodící se škrtněte) o tom, jak jsme úžasní, že jsme po dlouhém všedním dni podnikli tu strastiplnou pouť za kulturou, a jak máme být sami
sebou. na newyorský doom metal dovezený na koni bílem jako smrt přišlo skutečně hodně fanoušků lačnících po pomalé, lezavé muzice. "i'll burry
you in the shallow grave and i place some nameless tomb... i'll burry you in the back of my mind..."
samozřejmě jezdec apokalypsy nikdy nejede sám. k ruce má podmanivé kytary, které zní jako kvílení větru, a basu, která se drápe odněkud šest stop pod zemí.
bubny těžce a pravidelně odměřují čas, který zde máme vyměřen. zpěv vás pohladí jako pochmurné počasí.
intro kytary s basou jako odbíjení starých gotických hodin. "... one thing is guaranteed, you always die alone..." nejedno oko zůstalo suché.
končím v obětí, ani nevím jak. tolik porozumění koncentrovaného mezi slova a kytarový riff. svět se zastavil. tolik štěstí ve smutku. pozitivní nihilismus.
"...my time has felt apart so many times i've lost count..."
killer by night nakopla na závěr, a pak už nezbývalo nic jiného, než se pokusit naučit kapelu slovo 'ďěkuji' a vzít to domů kolem sýkorova
mostu. zdaleka nezaznělo všechno, co bychom chtěli, jinak byla ale hladina spokojenosti značně vysoká.
dlažební kostka 
související články:: | 
