bylo nebylo, za osmero horami, za osmero řekami pod pohádkovou horu radhošť slétlo se
osmero bubeníků... milé děti, kašlem na pohádky - realita bývá občas krásnější a hlavně zábavnější!
prostě a jednoduše: do rožnova jsme se chtěli podívat nejen ze strachu, že budeme brzy obviňováni
z ostravocentrismu, ale "bo se nám zachtělo". no a taková událost, jako je slet bubeníků, k tomu byla báječnou
záminkou. hned na počátek asi dlužno vysvětliti, proč se tentokrát budete muset obejít bez fotoreportu...
náš hlavní fotograf buk dovolil prohnilému kapitalismu, aby jej zotročil, a tak ho pracovní povinnosti propustily
domů příliš pozdě na to, aby měl vůbec šanci akci stihnout. a jelikož jet měl a chtěl, aparát zůstal u něj.
i to zpropadené počasí nás chtělo i s ohledem na naši nemotorizovanost (neplést prosím s nemotorností) od cesty
svou sychravostí všemožně odradit - nepodařilo se!
společenský dům, kde se celá ta událost odbývala, se nám podařilo najít poměrně rychle i díky
dvěma sličným vysmátým slečnám (kterým tímto děkujeme). společenský dům je hoden svého názvu ve smyslu první
republiky - pěkný dům, naznačující období, kdy byl postaven, příjemná restaurace, velký sál na kulturní akce, čímž
výčet prostor není konečný, pro nás ale nyní je zbytek nepodstatný.
dle dobrých mravů, rovněž tento koncert začal s menším zpožděním. dřív mi to vadilo, dnes
to chápu a zvykl jsem si (občas na to začínám i spoléhat). kdo neviděl televizní reportáž z pražského vystoupení,
mohl být lehce překvapen, že se se všech osm muzikantů nacpe na pódium najednou. slovo nacpe je poměrně přesné,
vzhledem k poměru prostoru a množství nástrojů. (ač mi to bylo později vysvětleno, stejně nepochopím, jak se vešli
všichni do ostravského parníku... - pozn. autora). čtvery bicí - pavel fajt (garant celého projektu),
chris hughes (austrálie), andrzej zalieski (pl) a maciej morus (pl) - spolu s další
čtveřicí muzikantů, obsluhujících bubny a bubínky různých názvů i míst původů - hearn gadbois (usa),
alan vitouš (cz-ch), elvis kititi (kongo) a pa sait nyass (gambie) - rozjížděli
(po pomalém, rozvíjejícím se, šamansky uhrančivém úvodu) šílené jízdy v neuvěřitelných rytmických jamech.
skelety jednotlivých skladeb sice byly předem dány, ovšem hlavní součástí každé byly
dlouhé improvizace, jež díky některému z muzikantů, který tu kterou skladbu "řídil", získávaly svůj řád, načasování
a smysl. pomyslnou dirigentskou hůlku měl v rukou nejčastěji hearn gadbois a pavel fajt. občas to však převzal i
někdo jiný. ten, kdo zavřel oči a vychutnával si rytmy bez vnějších rušivých podnětů, přišel na druhé straně
o několik jiných vjemů. bylo hodně zajímavé pozorovat, jak si v průběhu skladby občas onu taktovku předali
h.g. s p.f., jak tu dostali pokyn bubínkáři ke zklidnění a bicí to rozjely naplno, jindy zas naopak a ondy byli
vyzváni k účasti na smršti všichni najednou.
i některé doplňující nástroje, případně způsob, jak na ty hlavní jejich majitelé občas hráli,
stály za vidění. alan vitouš přišel s upraveným lavorem "made in suisse", připomínajícím klobouk legendárního
lovce pampaliniho, hearn gadbois zas s velkou pet lahví (do automatu s vodou - desetilitrovka???) se špagátem
vyvedeným dnem a drnkáním rozezvučujícího celou láhev dunivým soundem. vrcholem byla kruhová obruč pavla fajta,
do níž má nataženy dráty, pružiny i dřevěné a kovové tyčky. celé toto zařízení je dokonale nazvučeno, takže vydává
až nečekaně příjemné a ladící zvuky. jindy zas při poklidné africké baladě pavel
fajt bil své bicí pouze smotaným ručníkem, čímž loudil jen příjemné, lehké, nerušící dunění. o song později zas
svůj nástroj téměř celý onou velkou osuškou zakryl a většími paličkami bil do bubnů přes ni.
pauzu předznamenalo veselé polské intermezzo pojednávající o jakési jejich vlastní realitě,
prokládané vtipnými
hláškami v poměrně dobré češtině "pozor fajt", změněné při bubnoimitaci jedoucího vlaku na "pozor vlak"
(v originále nejspíš "uwaga pociag"), či "pozor tunel". no já vím, ono to z vyprávění tak vesele nezní, ale
věřte - to jsme se všichni s chutí nasmáli... ách jo...
po přestávce se někteří vrátili s lehce upraveným šatstvem (a.v. sundal čelenku, h.g. šátek)
a začala druhá hodinka tohoto báječného představení, během něhož jsme díky osmi báječným chlapíkům procestovali
čtyři kontinenty - to se týká nejen původu skladeb, ale také míst zrodu nástrojů. evropa byla nejkuriozněji
zastoupena v pravém švýcarském (teda prý..) kravském zvonci, na němž (mimo jiné) odehrál alan vitouš
jednu z kurioznějších skladeb.
co dodat? užili jsme si tam všichni dvě hodiny plnokrevné a výživné hudby. i když počátky
a konce některých kousků nebyly zcela bez chybiček. bylo třeba to však chápat s vědomím, že vše stojí na improvizaci.
navíc nám to pánové mnohokráte vynahradili v celých zbytcích skladeb. asi nebyl v publiku, jehož věk se pohyboval
cca mezi půl rokem a 90 lety (nekecám!), nikdo, kdo by odcházel nespokojen...
a my? my jsme si sbalili své neutuchající nadšení do ranců a vydali se na cestu domů. byla
by strastiplná a jistě by vedla močálem i bažinou a trvala by přes ty osmery hory sto let, či více, kdyby se
nezjevil na svém oři nesoucím znamení okřídleného šípu chrabrý rytíř kovin se svou věrnou družkou šmajdou,
jsa přivolán jakýmsi kouzlem, rychlejším poštovního holuba a přijel nás vysvobodit ze spárů boha radegasta. dudyn, with a little help from venca 
související články:: |
