pár dní tomu oslavil brněnský klub fléda 10 let existence. v čajovně (čro3) se při té příležitosti rozhodli pro výroční průřezové repete hlavních koncertních událostí a do studia pozvali dramaturga flédy, prokopa holoubka. podstatná část rozhovoru se točila kolem návštěvnosti, strategie, rizik a neprůhlednosti diváckého vkusu. byť je holoubek jeden z nejzkušenějších ve svém oboru, jsou chvíle, které nedokáže vysvětlit. neexistují vzorce ani racionální důvody pro objasnění návštěvníkovy volby: jednou přijde na kultovku několik set lidí, podruhé jen pár desítek. bezejmenný "outsider" flédu vyprodá, zatímco nejočekávanější koncert shlédne pár řad. nepomáhá dokonce ani sledovat nejnovější trendy, všechny zaručené informace v nejvýznamnějších hudebních periodikách nebo poslouchat intuici. cesty českého hudebního fanouška jsou dokonale nevyzpytatelné. potvrzuje to i osud stíhající festival play (více např. zde).

hudební část tohoto požehnaného počinu nabízí jen nadstandardy. eric ross, bárta, ondřej smeykal, tam klenot, tu skvost. zájem je ale minimální. byť reklama by měla být dostatečná, neb samotná výstava play je pro návštěvnost dokonce prodloužena až do února. nejde mi to do hlavy. na smeykalovi nás bylo třicet, minulou sobotu na komponovaném večeru jen polovic. a přitom se jednalo o slibné záležitosti... trim4, sato san to a poetic orchestra.

dovolte: že někdo nezná trim4, neudiví – jde o přeskládání formace kdysi flamenco-jazzových acoustic impact z tábora. byla bych upřímně ráda, kdyby se jim tentokrát povedlo vejít v širší známost. mistrovsky zvládnutá sólíčka dnes spíš funkově naladěných instrumentalistů dávaly totiž dohromady neskutečně příjemnou muziku – poslechovku, ovšem ala klub náročných. za všemi nelehkými rytmy a tóninami byly milé příběhy, které když se podařilo vynalézt, dávaly čistou radost. blížilo se to eggnoise: stejná energie, stejně šikovní hráči, ovšem méně zrádných komplikací a více melodie – to je variování vstřícné pro jazzofila i patetika, a to se u nás vidí málo. (nový materiál tohoto sladkého latin-fusionu s dechy a nádhernou poloakustkou zde).

druzí v pořadí hráli sato san to: jeden z těch projektů, na které by ve své rubrice o neprávem zanedbávaných a opomíjených mohl napsat benjamin slavík (upozorňoval např. na romance mon insomnie). sato san to je projekt tomáše heriana. tomáš herian je bubeník a elektronik, který vystupuje už dva roky pod přízviskem drama jacqua (kéž by aspoň tohle nebyla novinka!). navázal dlouhodobou spolupráci s trumpetistou oskarem törökem (tvorbou notně a šťastně odkazujícího k eriku truffazovi) a zažádali o pokřtění svého dema jaromíra honzáka (mezinárodně klíčový jazzový kontrabasista a skladatel spjatý mj. s vydavatelstvím animal music), který s nimi hned na to v sato san to zůstal, aby došla směs drum'n'basse a jazzu dalšího vrcholu. neprodukují něco, co jste ještě v životě nemohli slyšet, ale dopřávají to, co jste si zaručeně přáli slyšet ještě aspoň jednou – můžete třeba na křtu jejich desky salep: 09.03.2011 v pražském jazz docku, kde hrají nejčastěji.

ale abych jen nevzývala – koncovka večera byla opravdu špatná. poetic orchestra nejsou totiž ani poetic ani orchestra (ten název bych jim zakázala). jsou jako šampaňské – ozvala se rána, všude spousta bublinek a pak to rychle vyšumělo. bezmyšlenkovitě valili do svých nástrojů, od začátku skladby do jejího úplného konce stejnou intenzitou, smyčkovali chabé téma bez jediné rozumné změny jako umanutí a ještě se u toho tvářili důležitě. jsem krutá? je mi to líto. přemýšlela jsem, jestli je nesnižuju jen pro kontrast s předchozím, ale ne: takhle se hudba nedělá. tohle byl hluk. nemíním hodnotit talent každého jednoho – své zřejmě ovládají skutečně umně. ale o lidi a o předání sdělení jim jde asi až v poslední řadě a za to se trestá. odešla jsem proto ještě před koncem třetí skladby, stejně jako ostatní. chtěla jsem si ten večer nechat nezkažený...

vesna