slavnostní večer českého rozhlasového orchestru s hosty byl tentokráte o stylech
r'n'b, soul a blues. po tom, co jsem slyšela a viděla (nevídáno, neslýcháno) prohlašuju,
že tento dnes 11-ti členný ansábl není jen legendární nýbrž špičkový. a spolupráce
pěvců s orchestrem a aranžmá tohoto tělesa byla opakem triviálního nátlaku na publikum.
nepřestávali udivovat. bylo slastí nechat se podmanit. dvanáctka hudebních es na
pódiu a hity trvalého formátu – i tak bych mohla onen večer definovat. jistá společenská
událost, která takřka ani na chvíli neklesla pod fascinující nadstandard. věkový
průměr přítomných návštěvníků byl možná vyšší než obvykle, ale vyšší než obvykle
byla i ochota publika odvázat se. když petr němec prohlásil "vím, že se chcete
bavit – postavte se, budeme tančit" nikdo s věkem pod 80 nezůstal sedět. už
jste někdy viděli celý parník křepčit? a že po něm přišla pauza bylo prozíravým
gestem. všichni jsme potřebovali na vzduch. jeho nádherně rozvášněné groove
bylo i na mě hodně koncentrované. ale vezměme to postupně. otvíralo se velkolepou,
jakoby americkou instrumentálkou a kdyby spokojenost kvetla, z parníku je královská
zahrada. celý večer provázela známá moderátorka kateřina huberová, která mj. už
dlouho spolupracuje s českým rozhlasem a její výklady byly naprosto pravdivé. hned
první host, kterého uvedla se slovy "potatil se", byl skutečným bonbónkem a naše
spokojenost se násobila a násobila... jakub němec, syn onoho petra němce, se představil
tak, že nám běhal mráz po zádech. neuvěřitelně dobrý zpěvák, kterého bych neváhala
postavit vedle bárty, je z pro mě neznámých důvodů zatím širší společnosti skryt.
kdyby večer skončil už jeho skladbou, přece by měl smysl.
s chválou bych naopak šetřila na adresu kamily kozákové, která vystoupila
jakožto talentovaná konzervatoristka. její poměrně chladný pěvecký výkon sice
vynahrazovala hra na hoboj, nicméně do geniality nastíněného děje nezapadla. do
nastíněné kvality děje ovšem přímo prudce vpálil petr němec, kterého jsem upřímně
podcenila. byl brán jen za toho, který to kdysi uměl rozbalit. bleskurychle po jeho
nástupu jsem všechno od základu přehodnotila. to, jakým způsobem rozpumpoval publikum
už v prvním songu mě doopravdy zaimponovalo. neztotožňuji se sice s celkově obdivnými
tvrzeními kateřina huberové, ale "majitel neuvěřitelného rozsahu" nebylo špatné označení.
jen je na něm vidět ta stará škola a jeho showmanství mi přišlo nepřirozené. škubavé pohyby
pánví a afektované výkřiky k funky, pravda, neodmyslitelně patří, nicméně ne každý to
umí správně podat. ani tuctové zábavní otázky typu "líbí se vám to vůbec?!" mi
nepřišly zrovna nejšťastnější. na druhou stranu ne každý umí podat browna nebo joe cockera tak
bezchybně a s takovou vervou. nebála bych se říct, že nás jednoduše přivedl do
varu. s famfárující rozpálenou dechovou sekcí a nad vším vévodícím borisem urbánkem,
který si rád pohrál i s hammond zvuky, to ovšem asi ani v jiném, než v tom
největším stylu, rozjet nešlo.
pestrost celého večera, která měla být symbolizována už širokým žánrovým rozsahem
vybraných věcí, doplnila žena, o které bych ráda básnila. díky bohu, že se usadila
na své pouti po světě tady a ne v jiné zemi. tonya graves je totiž... nenapodobitelná.
ve svém zpěvu je maximálně svůdná. vyloženě rafinovaná. nebýt odlehčujících vtípků
mezi skladbami, pro to napětí, které ve vás dokáže rozeznít, bychom se nenadechli.
napříč hranicemi a vyhraněným prostorem zářila jasněji a jasněji. hned úvodní, zčásti
bondovsky zpracovaná feeling good nás doslova posadila na zadek. následovaly skladby
massive attack, jejího oblíbence steewee wondra nebo jedna z perel z tvorby henryho
mansiniho (mj. autor tématu růžového pantera) atd. jako přídavek jsme dostali jam
(ne marmeládu) "red house". duet tonyi a petra němce. perfektní tečka za perfektním
večerem.
vesna
|