na koncert téhle pekelně divoké party se většinou stejně musíte vydat s tím, že přesně nevíte, co vás čeká, takže všechno další je tak trochu na nic. snad kromě jistoty, že neskutečný, s nikým a ničím nezaměnitelný, hlas vladivojnin vás bude chvilku rozsekávat v červené, chvilku v zelené paruce, popřípadě nějakém extra-varieťáckém oblečku.

dík téhle mystifikaci si jí a vůbec celou kapelu můžete během jediného večera vychutnat takřka na tisícero způsobů, jako by to ani nebyla jedna a tatáž bytost. sama si kreslí obaly desek, píše něco-mezi-francouzskými-a-svahilskými texty, aby tak rozšířila jakoukoliv představivost posluchače až na hranice samé bezbřehosti. mantinely je pouze její hlas, a ten horší než perfektní nebývá.

banana má za sebou letos druhou desku, s patřičným titulkem trip. jenom bych to v jejich případě ještě trošku posunula, snad na něco jako výletek do nezabřednutých krajin, protože tam, odkud se berou vladivojniny nápady s nelítostnými výpady všechny té funky-rock-až drsnější energie, tam to rozhodně nikdo z nás teda nezná. jakoby ze stodolní utekla rovnou do vesmíru, se zastávkou na sibiři samozřejmě. stejně jako každý hyperaktivní tajtrlík, i klára by padla, netvořit tohle všechno. miluje ostravu, ale nechce v ní zůstávat, jinak by ji taky semlela. moc zajímavé, moc. něco takového je vždycky pořádný zážitek vidět na živo! jenom si dejte pozor, aby vás ta síla nakonec nesemlela!

blink::