minulý týden mi bylo devatenáct a neposlouchám stinga. nejsem in, spíše out. nerozumím
hiphopu (a to nejsem ani tak stará jako strictly), nemám svůj blog (prostě bych tam
neměla co psát) a ani moc vlasů (prostě mi šíleně vypadávají). sprostě mluvím čím
dál tím víc, hlavně když se ráno kouknu do zrcadla. čtu párala v češtině, irvinga
v češtině, palahniuka v češtině, murakamiho v češtině, mcewena v češtině
a hornbyho v češtině a budu sledovat web pitchfork, tedy vlastně new music, na
který bych třeba jednou chtěla psát.
musicserver sleduju z pohodlnosti, enemíčko ze zvědavosti. narodila jsem se ve stejným
roce jako q. nejslavnější koho znám je spolužačka, co se prodrala do čtyřicítky první
superstar a jeden kluk z gymplu, co se loni dostal na jamu. na talentovce předvedl
takovou tu scénu z trainspottingu, jak si mark do zadnice narve čípek. a to je asi
stopro dostalo. nebyla jsem u toho, když žil bunkr. když začínalo radio 1 byly mi
čtyři. ten den jsem měla zrovna svátek. nezažila jsem obrovské vydaní rock&popu,
nesledovala jsem nadšeně sussurate v britském žebříčku. píšu o tom, protože cesta
průměru nemusí být vždycky špatná, takže až mi bude nějakých pětatřicet jako parikrupovi
z musicserveru, taky se třeba jednoho rána probudím přitahována k mainstreamu
a nudné šedi. zatím to tak ale není, takže si nad sobotním koncertem můžu klidně
povzdychnout.
4dohody mám prostě ráda a na téhle reportáži jsem si v žádném případě nechtěla
namastit vlastní ego. že v marleyi nevystoupily kuličky štěstí, ale tahle kapela sice
nebylo zrovna moje zbožné přání, nicméně vadit mi to určitě nevadilo. přišlo mi ale
(pro vás bohužel) docela přirozené spojit si dojmy z jejich koncertu s těmi jinými.
protože přesně o tom to bylo - ostatně i 4dohody jsem vždycky brala osobně. mám doma
jejich demáč, ačkoliv slavní rozhodně (bohužel) nejsou a kluci jsou to vůbec docela
fajn. dan ševčík (voc, sax) má v sobě navíc tolik něžnosti a síly zároveň, že když
ho poslouchám, chňapne mě najednou pocit náramné pohody. jakoby mě někdo objal a všechno
to těžké za mě zařídil. jako, když jste na absolutním dně a někdo, komu bezmezně
věříte, vám řekne, že to bude dobré a vy stoprocentě víte, že má pravdu. o to víc mě
mrzí, že se 4dohody za tu dobu, co je znám, skoro nezměnily. před pár lety jsem v nich
viděla další kryštofy a nebála bych se za to dát ruku do ohně. už jenom pro ten zpěv.
ale dneska? ano jistě, chlapci vyhráli loňskou berentzen líheň a natáčeli cédéčko.
a ano, v ostravě hrajou stále víc a víc a šikovně zvolené perkuse oživily, co
mohly. textově se ale místy slušně řečeno potýkají s nepřekonatelným problémem a jedna
z nových písniček, co v marleyi zazněla toho byla nejsmutnějším důkazem. 4dohody
by potřebovaly ještě pořádně obrousit hrany a napsat pár silnějších písniček, aby
zdrhly z té uondané zlaté střední cestičky tklivého a neškodného popu. prostě se nebát
vyloupnout se ze škatulky muziky, která sice nikoho neurazí, ale zas taky málokoho
ochrstne euforií na první poslech. mít v sobě potřebný potenciál a posunout se někam
dál, tak aby to pro lidi nebyla už trochu nuda (jakkoliv příjemná), jsou totiž kolikrát
dvě docela jiné věci.
psychonaut se sebou do ostravy přivezli čerstvé cédéčko, takže jste si v marleyi
mohli maximálně přijít na své. pokud jste tedy zrovna fanoušek nevybočujícího,
českého pop-rocku, letmo říznutého funkem. stejně jako může zpěvná čeština někde pomoci,
většinou s ní kapela spíše riskuje nebezpečný výlet na pekelně tenký led. vzhledem k tomu,
že koncert nebyl v boomerangu (rozuměj oplýval nezabijáckým, normálním zvukem), drnčení
kytar a lá od sloky ke sloce, aby si tři největší fanoušci tleskli o kelímek s pivem,
nebylo úplně to pravé. něco tomu scházelo, něco dost hodně. jak už jsem řekla, psychonauti
za sebou zrovna mají desku a protáčí se i na rádiu 1, takže se mi přímočaré "tohle
by vážně nešlo" říká fakt blbě. ale od toho tady jsem, že. nemá cenu soudit,
čemu člověk nerozumí, a já tomuhle hospodskému pop-rocku chlapíků s kytarou vlastně
ani rozumět nechci. protože, abych se s tím žila, musela bych se v téhle společnosti
nejspíš nudit dalších pár večerů. a tudy by cesta teprve nevedla.
tenhle pátek bylo hodně lepších věcí, než zkejsnout v ostravě (třeba vídeňská zastávka
the killers nemusela být úplně špatná) a v sobotu nakonec jakbysmet. no
co, hlavně, že neposlouchám toho stinga a neříkám, že moje děti mají rádi nové u2.
to už by vážně bylo nejvíc, mít takhle v devatenácti dítko, co si trsá na vertigo.
ludva 
související články:: |
