co ale paradoxní není, je stále velký a upřímně zaujatý vztah návštěvníků, k této nesoutěžní přehlídce filmů. zdá se mi,
že každý rok přijíždějí mladí lidé do hradiště poprvé a jsou plní očekávání. stejně jako kdysi já. připadám si tím pádem každým ročníkem
starší, ale to je v pořádku. všímám si také, že mladší generaci, převážně odchovanou na filmové kultuře stolních počítačů, chybí autenticita.
něco skutečného. a letošní ročník byl sestaven v tomto duchu - byl plný autentických, skutečných filmů.
švédské stoly plné výživných jednohubek
již zmíněná severská kinematografie byla zastoupena švédskými filmy. i švédskými filmaři: do uherského hradiště vážili cestu režiséři jan
troell a daniel bergmann. troell uvedl svá stěžejní dramata, jako např. vystěhovalci (1970) či il capitano (1991). mimo jiné režisér, ročník 1931,
stihl oslavit své narozeniny přímo v hradišti. syn věhlasného otce, daniel, představil průřez svou tvorbou. o tom, že se jablko nepadá daleko od stromu,
přesvědčil rodinným dramatem nedělňátka (1992). nedělnátka vznikla mimochodem dle knižní předlohy samotného ingmara bergmanna. otcův rukopis byl
zjevně cítit z danielovy adaptace. samotný daniel bergmann je filmař příležitosti, film pro něj nepředstavuje osudový závazek na celý život.
dokonce se od filmu oprostil, v poslední době svou životní energii propůjčil zdravotnictví. nejvýraznějšími švédskými "produkty" se staly němé
filmy z počátku století s hudebním doprovodem. legendární černobílý opus čarodějnictví v průběhu věků (1922) benjamina christensena doprovodili
tomáš palucha svým meditativním rockem. film samotný svou nadčasovostí předčil snažení pražského tria - boj to byl ale dlouhou dobu zcela vyrovnaný.
vrcholným dílem světové kinematografie a potažmo i prvního festivalového víkendu, bylo promítání vozky smrti (1911). film natočil a sám
si v něm i zahrál victor sjöström. složitou strukturu filmu, na tehdejší poměry něco nevídaného, režisér ozvláštnil film i různými trikovými
efekty. sílu filmu kongeniálně doplnili hudebníci z uskupení b4. ti jsou ostatně velmi proslulí svou improvizovanou hudbou na pomezí free jazzu,
krautrocku a spacerocku.
programové sekce a novinky
úplnou novinkou na lfš se stala sekce mapující filmové novinky, respektive nové filmy, které buď získaly nějaké ocenění nebo přinejmenším vzbudily
rozruch na evropských festivalech. řeč je o festival nejvýznamnějších, tedy festivaly v cannes, berlíně a benátkách. nová sekce nese název
spektrum - letní festivalové echo. sekce vznikla ve spolupráci letní filmové školy a europe media company. motto této sekce zní, nemusíte jezdit na velké
festivaly, to nejlepší přivezeme do uherského hradiště. pro příklad: z berline doputoval vítězný snímek filipínce lava diaze ta, která odešla (2016)
nebo vyjímečně silné německé drama western (2017) valesky griesebach. garanti festivalového echa, aleš stuchlý a vít schmarz, uvedli filmy ze zmíněné
sekce velmi poutavě, vtipně a neotřele.
retrospektivu svých filmů měl letos na lfš mezi cinefily tolik oblíbený ruský režisér andrej tarkovskij. stalo se tak v rámci uvedení nově digitálně
zrestaurovaných filmů. ty bylo poprvé u nás možné vidět právě v hradišti. o tvorbě samotného tarkovského už bylo napsáno přemnoho, shrnu jen, že uvedení
jeho retrospektivy bylo správným krokem dramaturgů ke zvýšení atraktivity filmovky. jedinou vadou na kráse takto prestižní přehlídky byla moderátorka.
kamila dolotina, rusistka zastřešující tarkovského dílo na lfš. byť je jistě zručná a fundovaná, co se týká literárního provozu, jako rétorka nepůsobila
příliš profesionálně. zdlouhavé a nesouvislé poznámky k tarkovského filmům spíše odváděli pozornost, než cokoliv jiného.
výboje vědecko-fantastického filmu
sice se letos nekonala žádná sekce klasických půlnočních brakových žánrů, divák přesto nepřišel zkrátka. z žánru sc-fi filmů byly
zařazeny do přehlídky i takové kousky, jenž si právem vysloužily divácký ohlas. řeč je o debutu johna carpentera z roku 1974 dark star. carpenter
natočil záměrně brakovou, až bláznivou taškařici z hlubin vesmíru, která měla jistě být odpovědí na vycizelované soudobé snímky typu 2001: vesmírná
odysea (rež. stanley kubrick, 1968). carpenter zde představuje vesmírnou posádku jako bandu hipíků, jejichž svérázné povahy nemůže učesat ani rádoby
autoritativní kapitán. film těží z absurdních scének, ve kterých se posádka poflakuje a doslova zabíjí čas. občas sestřelí nějakou planetu, aby se
vůbec něco stalo. film znevažují laciné trikové sekvence, nicméně si temná hvězda i po tolika letech zachovala své neodolatelné kouzlo. dalším filmem,
kterému datum vzniku vůbec nebrání v nadčasovosti, je tetsuo (1989). japonský kovový cyberpunkový - a to doslova - nářez, natočil šinja cukamoto na sklonku
osmdesátých let. aleš říman ve svém emotivním úvodu film lakonicky uvedl s tím, že je o člověku který se promění v kovový bordel. stěží je zde cokoliv
namítat. nadto snímek zdobí vynikající industriální hudba a progresivní kamera. za zmínku stojí, že film o nevelké stopáži byl původně natočen bez větších
ambicí, pouze na amatérské bázi pro videotrh.
sami garanti sci-fi sekce aleš říman a jiří flígl poodhalili, jak bylo pro ně nesmírně těžké sekci sestavit srozumitelně. museli bojovat mezi osobním
vkusem, obecným kánonem sc-fi a také s obecnou vyvážeností. každou etapu - řekněme desetiletí - měl vystihnout jeden snímek takříkajíc za všechny. ve finálním
výběru se nakonec vyhnuli "vetřelcům a blade runnerům", aby poukázali i na nedoceněné snímky své doby. ve finálním výběru se objevily tedy např. horizont
události, dark star, loganův útěk či smrtihlav.
více chodů dělá hostinu delikátnější
realizační tým udělal letos velký kus práce. snaha, aby se každý návštěvník cítil komfortně a mohl si z programu vybrat, byla naplněna. nebudeme si
nic nalhávat, lví podíl na tom měla prudérní programová ředitelka iva hejlíčková. ta vycepovala dramaturgy k nejvyšším výkonům. projevovalo se to
např. na velmi pečlivě připravených úvodech k filmům. pro nezasvěceného diváka to bylo vodítkem pro bližší seznámení s tvorbou daného autora a leckdy
se dozvěděl něco navíc, co by v katalogu nevyčetl. program se dal krásně vybalancovat: mezi švédskými dramaty a ruskou výpravností se dal vklínit artový
film nebo roztomilé sci-fi. osvěžující také bylo, že se opět promítalo po delší pauze ve slováckém divadle, nejútulnějším promítacím sále v uherském
hradišti.
závěrem chci jen poukázat na nesmyslnou organizaci klubových koncertů. logickým vyústěním by bylo, aby jednoduše každý akreditovaný návštěvník na více
nežli tři dny měl vstupy zdarma. totiž i mírné vstupné v podobě padesáti korun může odradit. výsledkem je pak prázdný klub mír, před kterým postávají
váhavci žmoulajíc svůj přesně odpočítaný rozpočet na celou filmovku. pro kapely je to trapné a v publiku není žádná atmosféra. příště pro dobro
všech - koncerty, prosím, zdarma.
martin šenkypl
foto: jiří volejník 
související články:: |
