kdyby si iva f. odnesla anděla za zpěvačku roku, bylo by to děsně nefér.
ivino vystoupení v olomouci připomínalo holku, co ji sbalíte večer v klubu, protože je nejlíp oblečená,
nejvíc opilá a taky asi nejhezčí. dokonalá. cool a sexy, sexy, proboha tak sexy (červený kabátek, první
písnička a asi největší hit - la muerte - už jako druhá). pak se napije a je divočejší a ještě víc sexy.
už není tak tajemná, ale upřímněji živá a skoro vaše. poutá pozornost, kámoši vám ji závidí, slintají
(zlaté tenisky, zlatý obleček se zlatými retro kolečkovanými flitrovými šupinkami, džíny a fialovo-hnědé
oční stíny, ostře rudá rtěnka se trochu smázla bonaquou). po třech pivech a pár panácích si tahle "vaše"
holka začne víc všímat jukeboxu než vás. možná ji zaujme i nějaká ta barová tyčka. svlíkne si zlatý
obleček a hodí na sebe takové docela malé černé bolérko s ošperkovanými ramínky (cover lennyho kravitze).
ještě si k tomu vezme divný, třpytivý opasek, který si případně může při pomalejších pasáží sexy písničky
osahávat. najednou se nějak vrtí kolem toho jukeboxu a vy ji neumíte zastavit.
teď už je sexy pro všechny,
máchá rukama, vlasama, zpívá personal jesus do karaoke místního motorkářského pajzlu a na zadek ji
šahá i váš kamarád. trochu se za ni stydíte, protože ještě nejste tak opilý jako ona, ale nakonec –
nějak ji dostat musíte a tohle půjde snadno. taky že jo. v noci jste slyšel, jak zvrací do dřezu. na
záchod to nestihla. ráno se proberete a ona není vedle vás. najdete ji v té kuchyni, kde bude kouřit a típat
popel do květináče kytky, co jste dostal na narozky od matky, aby jste měl doma něco živého. nekouříte,
takže popelník nenašla. všimnete si, jak má řasenku rozmáznutou po celé tváři, jak ji trochu trápí zimnice,
protože to s tím pitím včera opravdu přehnala, možná i ví, že byla trochu laciná. ale dopadne to dobře.
výborně. když na ni kouknete, jak si tam sedí s cigaretou v ruce jenom v bílém prostěradle (bílé korálkově
stříbrné šaty v poslední písničce ta moje), úplně vás to rozněžní. rozmázlou mascaru setřete nasliněným
ukazováčkem a políbíte ji. na čelo. bude to na dlouho.
koncert ivy f. byl jako výjimečný případ, kdy se z holky na jednu noc stane životní láska. pochopili
jste ji a pochopili jste i to, že nehledě na své poněkud omezené hlasové možnosti ze sebe (i z vás) dokáže
vyždímat poměrně štědrou dávku nějakých těch emocí. na to jak nekonfliktní hudbu iva produkuje je zvláštní,
kolik lidí ji nenávidí a kolik miluje. příjemné skladby na pomezí (alternativního) popu, šansonu, najazzlé
elektroniky a teď i mírně vlezlé latinky přece nemají provokovat. problém ivy f. je možná v tom, že nemá
tak docela cílovou skupinu publika. pořád je někde mezi – mezi mainstreamem (všechen ten bulvár) a alternativou,
na kterou opravdu nemá. což je velká škoda, protože jsou místa, kde působí vysloveně jistě a nádherně –
rockovější a part (melodicky vlastně jen rozvedená, ale silnější, ou tu veux, quand tu veux a taky trochu la
muerte), přídavek harley davidson, půvabná une historie sans fin, jamais,
rozvernější virtuoses en voltige,
alice (ano, zase s doprovodným povídáním o tom, jak se hezká modelka cítí odstrčená, na tom ale nesejde, zpěvačka
nemusí umět mluvit), nebo titulní swingovější hit baby doll. u desky (a tedy i turné) jako je baby doll bych
čekala příznivé přijetí už jen proto, jak je vyrovnaná, protože vystylovaná, ale ne násilně.
písničky ivy f. se poslouchají jedna radost, a na koncertech rozhodně líp než doma. přinejmenším proto, že
když se začnete nudit (skládám, věřím, tragický český text z první desky utíkám), máte aspoň na co koukat.
kdyby si iva f. odnesla almu za vystoupení roku, nebylo by to tak nefér.
ludva
jsem já to ale kus koňa... že já nezačal psát dřív... teď s ludvinou olomouckou částí reportu v ruce a s poznáním,
že v ní bylo už vlastně všechno podstatné řečeno a popsáno (kdo hledal, našel), nevím, co dodat... tak aspoň zkusím...
ivin zpěv je takový... no prostě... francouzský... barvou, hloubkou, intonací nebo čím... prostě... francouzský! vždycky mi mimovolně spustí vzpomínky na doby, kdy počátkem let 90-tých pouštěli
na tv kanále ok3 několikahodinová pásma klipů francouzské hudební stanice mcm. je to paradox, protože tehdá ještě iva samotná tahala
po litvínově kačera... no dobrá, přeháním... v devíti letech už asi ne... její písničky nejsou francouzské jen většinou textů
- ne jen jazykem... z hudby prostě nejde vymazat atmosféru té krásné země a zvláště pak paříže, kde vlastně iva
svou hudební kariéru odstartovala. nejde z toho všeho ani vymazat vliv hudebních lásek, předaných jí jejím dědečkem. a ten
její hlas do toho všeho naprosto dokonale zapadá! hladí a chlácholí vás takovým specifickým a milým způsobem, že máte chuť na
všechno odpovídat "oui" a dostanete chuť na croissant...
a přitom koncert je oproti popchansonově najazzlým nahrávkám mnohem popchansonově rockovější. trošku překvapení.
pro mě. (stejně jako depechácký cover personal jesus) a iva? chvíli malá samarka (kdo nevidel kruh,
nepochopí), chvíli nablýskaná sexy hvězdička, chvíli rozdováděná
divoženka a chvíli zase křehká víla. mezi písničkami občas žertík, občas jednověté nastínění obsahu zpívaného -
někdy s lehkým úsměvem a jindy zas se stěží postřehnutelným smutným úšklebkem nad souvislostí se soukromím. (bulvární
pisálek by o tom napsal seriál článků, skeptik by tam našel marketingový kalkul, nenapravitelný možnátroškuhodněnaivní trouba - jako jsem
já - uvěřil v upřímnost přinejmenším těch nejletmějších). a co víc... neustálý oční kontakt... do tří metrů od pódia
snad nebyl nikdo, komu by se iva nekoukla na chvíli do očí. působivé. příjemné. milé.
plný fabric tleskal. asi stejně tak jako o den dříve u-klub. příjemný koncert. příjemný večer.
dudyn
foto: dudyn 
související články:: |
