vlastík šmída pravidelně a snad i rád zpříjemňuje všem (staro)milcům jejich podvečery v danielovi. preluduje, jemně jazzuje, projíždí své noty sem a tam a cvičí. ač se to nezdá, vedle toho, co opravdu dokáže, je to jen hračičkování. poté, co jsem jej slyšela ve studiu 1, v budově českého rozhlasu, se mi chce říct, že je ve vrcholné formě. a kind of mind jsou úžasní. (polo)klasický jazz posledních dekád, žádné free pointy, spíše tradiční či mainstreamové pojetí. a tím nemyslím žádné introvertní melodie nebo strojené standarty. skladby joe hendersona, raye browna nebo herbieho hancocka jsou spíše otevřené a znělé.

příjemné bylo slyšet šmídovy nové, vlastní skladby. jsou dopsané teprve chvíli, takže ještě nemají název, za to mají hloubku. nebyly přecitlivělé, spíše vyrovnané, chytlavé. naučila jsem se krásné latinské slovo – ingenium. je to dar, vklad, talent, nadaní, kouzlo... to přesně vycházelo z křídla petrof f1, když na něj šmída velice soustředěne a přesně vyhrával.

v čem vidím výjimečnost kind of mind? mohli jste je vnímat jako celek nebo se oddat jen jednotlivým hráčům a přesto vás to dostatečně bavilo. všechny party zněly plně a vyváženě, přesto se dohromady nepřekrývaly ale skromně splývaly. patrně nejvýraznějším hráčem večera byl bubeník kamil slezák, který nemusel čekat na sóla, aby strhnul pozornost. dokonale jeli ve dvouřad s kontrabasistou petrem dvorským a mě samotné by to stačilo. že byl quartet doplněn o dominantní sopran/tenor saxofon rostislava fraše, který se představil taktéž co by autor, bylo těžké sledovat dění tak, aby vám nic neuniklo. o to víc se těším na album. je brzy možné.

vesna
foto: jiří volejník