filmoví hosté byli letos ohlášeni v tomto pořadí: agnieszka hollandová, allan starski, milan lasica, karel rodel, arkadiusz jakubik, bohdan sláma, janusz zaorski. mimo tradičních filmových novinek a retrospektiv, festival nabídl filmy v sekcích
provokatéři a chuligáni, emigranti a imigranti, kostýmní a módní návrháři. mimoto byla uvedena rozšířená přehlídka pražské famu. byť je festival kino na hranici prezentován jako česko-polský, ve skutečnosti akcentuje i tvorbu
slovenských tvůrců a okrajově také maďarských. o hudební vyžití se postarali prago union (cz), chiki liki tu-a (sk), tabu (pl), xxanaxx (pl) a hudební projekt herce arkadiusze jakubika (pl).
pátek
v rámci retrospektivy polského scénografa allana starského byl promítán spielbergův filmový opus magnum schindlerův seznam (1993). starski stál při výběru lokací a finální podoba filmu nese jeho rukopis, jeho umu si všimla i americká
asociace a udělila mu za práci na tomto snímku prestižního oscara. slovenský dokument martina kollára 5. október (2016) sledující osud svého bratra paří k velmi slibným debutům. debutující čtyřicátník kollár natočil oku lahodící odyseu, která
beze slov vystihuje putování svého bratra před očekávaným lékařským zákrokem. velkým zklamáním byl film zvířata (2017) poláka grega zgliňského. švýcarsko-německo polská koprodukce udělala snímku dobré pr, vše znělo z katalogu slibně. o to větší
bylo následné zklamání z plytkého thrilleru, který postrádal smysluplný děj a jediné co ho místy drželo nad vodou, byla zajímavá hudební složka. bylo velkým zklamáním, že zrovna tento film byl za velkého povyku slavnostního ceremoniálu uveden
jako zahajovací. náladu pozdního pátečního večera nezkazil ani vydatný déšť. pro nepřízeň počasí se počítalo se zastřešeným festivalovým stanem zásobeným různým druhem piv z místního zámeckého pivovaru. večerní koncert prago union poznamenala
střídmá účast. publikum tvořené převážně polskými návštěvníky nemohlo jistě naplno ocenit slovní hříčky rapera kata. doprovodný live band měl plnohodnotný a šťavnatý zvuk, čili věci znalí si koncert mohli v poklidu užít.
sobota
polský sociolog a autor několika dokumentárních filmů piotr stasik se v sobotu postaral o první větší festivalové pozdvižení. projekce jeho nejnovějšího dokumentu 21x new york (2016) byla situována na polskou stranu, do teatru adama
mickiewicza a snímek zde skvěle vyzněl. mimochodem teatr se osvědčil jako tradičně nejpohodlnější a nejvíce erbovním promítacím sálem celé festivalové přehlídky. dokument o osudech 21 obyvatel současného new yorku byl podmanivým vhledem do reality,
která se zdá býti na hony vzdálena našim osudům a prožitkům. stasikovi se podařilo poodhalit ty nejběžnější pocity a prožitky lidí velké metropole a sloupnout z nich masku všudypřítomné přetvářky. následná diskuze s režisérem po projekci obohatila
již tak povznášející zážitek z filmu. slovenská vlna přinesla psychologickou sondu do duše zneužité dívky špína (2017) režisérky terezy nvotové a dojemnou road-movie stanko (2016). ze slovenských novinek byl obecně cítit závan autorských
vkladů do režie bez ohledu na soudobé trendy v kinematografii. což je rozhodně pozitivní a máme jim v tomhle směru co závidět.
neděle
neděle opět nabízela několik novinek, má volba padla na polskou eskortu (2017) macieje žaka. byť jsem neměl žádné větší zkušenosti s tímto režisérem, jeho thriller z vězeňského prostředí mě přesvědčil o jeho zručnosti. precizní dramatický oblouk
nenechával v devadesáti minuté stopáži žádné hluché místo. brilantní výkony hlavních protagonistů se jistě promítnou při udílení nějakých hereckých cen. podhoubí zkaženého systému polského vězeňství a policejních složek bylo ve filmu strízlivě
vystiženo, režisér se vyhnul patosu i morálnímu poučování. retrospektivní přehlídka animované tvorby pražské famu zanechala mírně rozpačité dojmy. naštěstí renomé pražské fakulty vylepšil fenomenální krátký animovaný film happy end (2015),
nadějného jana sasky. dokument filipa remundy a roberta kirchoffa pára nad řekou (2016) dal vzpomenout na osudy tří spřízněných jazzových hudebníků, které život a tvorba zavedl do zahraničí. noční velkou šou sliboval hudební projekt polského herce
jakubika a jeho kumpána deriglasoffa. jednalo se spíše o kabaretní číslo, než o koncert tvořený zavedeným hudebním repertoárem. sice jsem nepochytil všechny vtípky a narážky herce jakubika na pódiu, přesto jsem dovedl z reakcí publika usoudit,
že koncert měl nádech pouze očekávání velké legrace. hudební ambice v tu nedělní noc šly stranou.
pondělí
v pondělí jsem vybíral z programu podle aktuální nálady, můj výběr směřoval k starším titulům. a udělal jsem dobře: na projekci oceněného filmu z locarna v roce 1986, bodamského jezera (1985), byl přítomen i jeho tvůrce, janusz zaorski. film
byl inspirován povídkou polského spisovatele stanisława dygata. hlavní hrdina bodamského jezera hledá svou lidskou identitu, identitu poláka a nakonec i evropana. film ani po letech neztratil nic ze svého svižného tempa a zajímavostí je, že
výpravu pro tento film dělal již dříve zmiňovaný allan starski. zcela nepřipraveného mne zastihl nový film pawla loziského nemáš ani zdání, jak moc tě mám ráda (2016). drama natočené s niterným vhledem do ženských postav dalo vzpomenou na ty
nejlepší práce od ingmara bergmana. lozinski rozehrál intimní hru mezi postavami matky a dcery, jejichž nedořešené vztahy se filtrují v kanceláři empatického terapeuta. film měl velké ambice, něco mu však chybělo aby se stal nadčasovým, přesto
smekám před výkonem herců. teplý a prosluněný den skončil v šapitó koncertem popových xxanaxx (pl). jejich podmanivý pop moderního střihu skvěle zapadl do atmosféry letní květnové noci.
úterý
můj poslední den v těšíne, nikoliv poslední den festivalu, považuji za vůbec nejsilnější co se týká diváckých zážitků. tři nové polské filmy se postaraly o mrazivou sprchu v přítmí kina. shodou okolností se jednalo o tři polské debuty, a to vskutku
vyzrálé! film dětské hřiště (2016) režiséra b.m kowalského był šokující sondou do světa dětských hrdinů. pomalu se valící tempo první poloviny filmu, kdy se divák seznamujeme s aktéry filmu a jejich zázemím, je plně zúročeno při závěrečných
šokujících scénách. sociální sonda o původu zla v lidech, v dětech, je inspirována skutečnými událostmi. nechci o filmu prozrazovat více než je třeba, řeknu jen, že pokud nemáte za sebou alespoň jeden snímek od režisérů typu michaela hanekeho
či gaspara noého, vyhněte se tomuto dramatu obloukem. hrozí vám újma na psychickém zdraví. na první pohled decentní poslední rodina (2016) debutujícího j.p.matuszynského, způsobila také rozruch. film byl v podstatě kronikou jedné zdánlivě obyčejné
rodiny. otec, uznávaný surrealistický malíř, má se svou ženou jediného syna, který trpí psychickými problémy. vyrovnaný a seriózní otec zaznamenává nejprve na pásky a posléze na videokameru, rozmluvy a chování svých nejbližších a hlavně výstřední
chování svého syna. postupně získáváme z pásek a záznamů mozaiku jejich mikrosvěta. byt je v podstatě jedinou kulisou dvou hodinového dramatu, který neměl slabých míst. kamera svým pomalým a vláčným tempem vytvořila téměř hmatatelnou klaustrofobní
atmosféru. dramatické vyústění filmu bylo o to silnější, že celému filmu jako předobraz sloužila skutečná rodina polského malíře a jeho nahrávky. dramatickou trilogii zakončil dokumentární film přijímání (2016) režisérky a. zamecké. dokument
sleduje krátké životní období dospívající dívky, která vyrůstá v neutěšených podmínkách. žije s otcem, alkoholikem a životním ztroskotancem, v bytě kdesi na polské periferii. sledujeme její snahu dát zase vše do pořádku mezi rodiči a její
péči o autistického bratra. drama jejího dospívání kulminuje během příprav bratra na první svaté přijímání, které se ji jeví jako jediná možná cesta k usmíření rodičů. deziluze, kterou dívka zažívá při setkání odcinených bytostí při příležitosti
oslavy bratrova duchovního života, ji navždy pozmění.
martin šenkypl 
související články:: |
